Plameny moci✔

DVACÁTÁOSMÁ - DRUHÝ MĚSÍC

DRUHÝ MĚSÍC

Kamennou tvář za maskou s rohy měla,
své srdce k nohám by mu klidně položila.
Dívka lišek ji však v cestě stála,
k tomu srdce prince získávala.

Smrt pro ni, volal ten zrádný hlas.
Smrt pro ni, šeptal čas na souhlas.

Krvavě rudé vlasy ji ve větru vlály,
nelítostné oči to vše sledovaly.
Pomstu chtěla, ano pomstu,
pomstu králi, pomstu dívce liščí.

Smrt pro ně, volal ten zrádný hlas.
Smrt pro ně, šeptal čas na souhlas.

Už jen dva měsíce, už jen dva.

Šla jsem tak rychle, až jsem skoro běžela. Zelenkavé šaty se zlatým vyšíváním se za mnou nesly jako ranní mlha nad jarním údolím, když ji ozařují první sluneční paprsky. Jenom ty klapající střevíce na podpatku mě začínaly odvádět k šílenství.

Nestíhala jsem. Měla jsem být na místě před několika desítkami minut, jenomže služebná, která mi měla dělat účes trvala na tom, že musí být dokončen. Já zase odporovala. Tahalo to a trvalo věky.

V trůním sále, kde se normálně všichni scházeli před jakoukoliv větší událostí, již nejspíš popíjeli víno a čekali na čas, kdy se bude muset vyrazit na zahájení druhého měsíce oslav. Nechtěla jsem tam, jenomže Ardel na tom trval. Ten pitomý status Sorelé mě nesmírně vytáčel. Možná, že to bylo kvůli tomu, že jsem mu tu Kouřovou perlu ještě nepředala. Ale bylo přeci jenom lepší počkat si na přesný čas, kdy ji bude potřebovat na zahájení jeho plánu na záchranu Lezumu. Doufala jsem, že mi nelhal. Mé nově nabyté přátelství s elfky by se poté dalo nádherně využít.

„Konečně!" vyrazil ze sebe Zerel, když jsem celá udýchaná přispěchala před vchod do trůní síně. Roztěkaně jsem si uhladila šaty.

„Jako kdybych za to mohla," zaúpěla jsem a ukázala na svou hlavu, na které se pyšnilo nekonečně mnoho copánků zapletených do složitého účesu. Naštěstí to pro tentokrát nebylo paroží.

Zerel se zakřenil a pohlédl na Gerla. Ten stál opodál a nezaujatě nás pozoroval. Na chodbě mihotavě plápolaly svíce. Viděla jsem, že se na mě oba dívají. Zamračila jsem se a nechápavě je zkoumala. Další dva stráže u dveří dělali, že nás nevidí.

„O co jde?" zeptala jsem se nejistě. Stačilo jen otevřít dveře a strčit mě mezi změť maskek s rohy a nesnesitelných parfémů. Už nyní jsem se nad tou představou třásla.

Zerel si olízl suché rty a vydechl. „Hlavně nevyšiluj, dobře?" začal. Přimhouřila jsem na něj podezíravě oči. „Budeš s královskou rodinou i při veřejném zahájení."

Zalapala jsem po dechu: „Cože?!"

To nebylo v plánu. Ani v nejmenším.

„Říkal jsem, ať nevyšiluješ!"

„Já nevyšiluju!" zahřměla jsem. Gerl se uchechtl. „Tohle mi Ardel neřekl! Měla jsem jít jen... sem." Ukázala jsem rozdurděně na zavřené dveře.

„Tohle už ale není jen o něm. Chce tě tam král," zavrčel. Nechápavě jsem zamrkala. „Poslyš, zlodějko," úpěnlivě se mi zadíval do očí, „možná, že tě tam chce král, ale je tady někdo, kdo mu našeptává. Udělala sis nepřátele na nesprávných místech."

„Emer," vytušila jsem s hrůzou. Sklopila jsem zrak a schovala své třesoucí se dlaně za záda.

Přešel ke mně blíž. Ohlédl se na stráže u dveří a naklonil se k mému obličeji. V očích měl temno. „Nevím, cos jí udělala, ale buď na pozoru. Možná, že se schovává v ústraní, ale je nevypočitatelná. Nenávidí potichu, ale mstí se krutě."