Plameny moci✔

SEDMNÁCTÁ

„Kdy přesně ses chtěl zmínit o tom, co ten blbej náhrdelník doopravdy znamená?! Hm?!" vrčela jsem na něj poté, co mě vyloženě vrátil do mého pokoje, odešel a poté si zpět nakráčel až jako Ardel bez své strašidelné masky.

„Přesně v ten čas, kdy ses to dozvěděla," řekl, jako kdyby to byla ta nejvíc jasná věc pod sluncem.

„Tohle si mi ale nepověděl! Ani v nejmenším. A neříkej mi, že mám na výběr, protože mezi upálením na hranici a tímto je sakra malý rozdíl. Víš co? Upal si mě. Klidně mě teď popadni a strč do žaláře," chrlila jsem naštvaně a vztáhla ruku k náhrdelníku ve snaze ho strhnout. Ta proklatá věc ale držela jako řetězy. Ani zapínání nešlo nijak přetrhnout. Zoufale jsem zaúpěla. Akorát jsem si podráždila kůži na krku.

„Nepovolí. Když sis ho jednou dobrovolně nasadila, nepůjde sundat do té doby, dokud to sám neudělám."

„Cože?!" vydechla jsem vytočeně.

„Magie," pokrčil rameny. Zalapala jsem po dechu a spustila ruce podél těla.

„Nemáte zatím zpět magii," zašeptala jsem zaraženě. Bezstarostně se rozvalil na mé posteli a podložil si hlavu rukama.

„Relové ne. Ale jiné magické bytosti stále ano. Copak vy v Lezumu nikoho s magií nemáte?"

Zakroutila jsem hlavou. „Jen léčitele. Ti používají trochu magie. Ale je to jen schopnost. A navíc. Sundej mi to," nařídila jsem. Nadzvedl jedno obočí a přitom mu vyjel koutek rtů do úšklebku.

„Kdybych ti ho chtěl sundat, ani bych ti ho nedával. Jsi teď princovou Sorelé. Užijete si spolu spoustu zábavy."

„Proč máš dvě osobnosti, Ardele? Proč princ a... ty? Navíc o své druhé... osobnosti, mluvíš jako o někom jiném."

„Protože princ nemůže nikam. Nemůže z hradu, nesmí si sundat masku. Nesmí mluvit se služebnictvem ani ostatními Rely krom dvořanů. Je svým způsobem zajatec ve svém vlastním hradu," promlouval bezstarostně. „Zato Ardel může kamkoliv chce. Mluví si s kým chce. A navíc tím štvu krále. Poté, co zjistil, že se nenápadně vytrácím a hraju si na někoho jiného, pokusil se mi to zakázat. Ale nemůže. Nezmůže skoro nic." Posadil se a zapřel si bradu o svou dlaň. Svůj uhrančivý pohled zabodl do mě. „Nakonec to vzdal. Nechal mi očarovat masku tak, aby nikdo neznal mé rysy a nemohl si odvodit kdo jsem mimo hrad. Je to malá daň za svobodu." Zamyšleně mě pozoroval.

Svoboda. Co já bych dala za úplnou svobodu.

„Proč sis... proč si princ vybral za Sorelé zrovna mě? Hm? Jsem Lezumka. Král se vyjádřil jasně-"

„Král do těchto věcí nemá právo zasahovat. A důvod proč zrovna ty? Bavíš mě, Neol. Jsi v jistých směrech nepředvídatelná. Nemáš respekt k autoritám a nemám ani sebemenší tušení, co se ti honí hlavou."

Odfrkla jsem si a založila si ruce na hrudi. „To jsou ty nejvíc trapné důvody, které jsem kdy slyšela."

Zaujatě se napřímil a spustil ruce vedle sebe na matraci. „Tak jaké sis myslela, že

jsou mé důvody?" zeptal se se zájmem. V temných očích mu zajiskřilo. Nervózně jsem se zhoupla na patách a našpulila rty.

„Podle mého jsi jen rozmazlený spratek, který se snaží svého nevlastního otce ničit ve všech směrech. Nudíš se, protože můžeš všechno. Jak je to možné? Podle mého si pěkný vyděrač. Máš v ruce eso a s tím se králi oháníš stále před očima." Nemusela jsem se ani snažit být milá. Podle toho, jak jsem do něj posledních několik dní stále drkala, jsem usoudila, že mě nehodlá jen tak odklidit, nebo nechat upálit. Pokud to neudělal do teď, neudělá to ani do budoucna. Snad.