Plameny moci✔

JEDENÁCTÁ

Ačkoliv se Melom zprvu zdála jako malá roztomilá postarší žena, která mi přišla dost legrační, smích mě velmi brzy přešel. Její jestřábí oči viděly doslova všechno, a já neměla od dopoledne až k večeru chvilku klidu. Cepovala mě, zaučovala svým úžasným stylem, který obsahoval dost ran železnou vařečkou do zad. Také mě velmi ráda zasypávala nejrůznějšími nadávkami.

Vydržela jsem to. Ačkoliv jsem sem tam vrčela a zatínala zuby ve snaze nezlámat jí všechny kosti v těle, odolala jsem pokušení. Musela jsem zůstat v hradu. Musela jsem najít prince a zachránit svou zem.

Večer jsem padla unaveně do tvrdé postele v pokoji pro služebnictvo, kde soukromí nikomu nic neříkalo. Jedna postel byl nasázena vedle druhé jen s metrovými rozestupy potřebnými pro protlačení se ke svému místu, ale nic víc.

Bolela mě záda, jak na ně ustavičně celý den přistávaly rány tou ohavnou vařečkou. Třeštila mi hlava z věčného Melomina hučení a z ruchu v kuchyni. Jestli tohle měl být trest bohů za to, k jakému hříchu jsem se odhodlala, spíš bych uvítala milostivou smrt.

Druhého rána mě vzbudil šok z ledové vody, která mi přistála na košili. Hned na to mi na postel přiletělo nové oblečení; černá sukně, košile stejné barvy a nízké látkové boty. Naštěstí obličej a vlasy zůstaly díky všem bohům nedotčeny.

„Co to ke všem démonům?!" rozkřikla jsem se a naštvaně si stírala vodu z košile. Bolestně jsem vykřikla, když mi odezvě na to někdo uštědřil pěknou ránu do břicha. Démoni s tím neměli vůbec co dočinění. Pokud tedy Melom démonem nebyla. Docela by to k ní sedlo.

„Ten tvůj prořízlý jazyk budeme muset ještě nějak vyřešit," mlaskla si a sjela mě pohledem. Vyskočila jsem na nohy a shlížela na ni seshora. Byla o hlavu, skoro o dvě menší než já, a přesto svým duchem převyšovala vše okolo. Já se jí ale nebála.

„Převleč se do čistého. Za deset minut tě chci mít v kuchyni. Ani o minutu déle, rozumíš?!" vyštěkla tak rázným tónem, až se cosi uvnitř mě sevřelo.

Svou železnou vařečku držela v ruce jako zbraň. Ani bych se nedivila, kdyby se s ní pustila do krvavého boje úplně s kýmkoliv. A také jsem nepochybovala, že by vyhrála. Kdo ví, z čeho tu věc měla doopravdy vyrobenou.

Otočila se na patě a neslyšně se rozešla pryč. „Baba protivná," zamumlala jsem, když už byla skoro u dveří. To už po mě ale letěla železná zbraň a neomylně zasáhla pravé žebro. S cinkotem dopadla na kamennou zem, zatímco jsem se chytla za nové pošramocené místo.

„Ještě jednou a dostaneš s tím po hlavě, holka pitomá. Jeden by řekl, že ti bude stačit jedna rána a ponaučíš se. Buďto je to tvou hloupostí, nebo jsi tvrdohlavá jako špalek. Uvidíme co z toho," durdila se, mezitím co si došla pro svou vařečku, sebrala ji ze země a znovu se vydala houpavým krokem pryč. Tentokrát jsem raději držela jazyk za zuby, ale alespoň ji tiše počastovala vulgárním gestem.

*

„Ale ne! To byl můj oblíbený talíř!" Rána do zad.

„Můj nejlepší hrnec!" Rána do boku.

„Kdo ti řekl, ať to osolíš?!" Rána do paže.

Jak se zdálo, nebyla jsem úplný talent na práci v kuchyni. Vlastně na nic, co po mně Melom chtěla. A mé neustálé poznámky a mumlání mi nepřineslo zrovna nejlepší výsledky. Ta Relka si na mě vyloženě zasedla a vše bylo špatně. Tělo jsem už musela mít plné podlitin a obřích modřin, které naštěstí krylo oblečení. Jediné dosavadní štěstí bylo, že se ani jednou netrefila do mé hojící se rány na rameni.