Plameny moci✔

PATNÁCTÁ

Nasadili mi znovu plášť s kapucí, aby mi nebylo vidět do obličeje a na vlasy. Cesta zpět nebyla zrovna dvakrát příjemná. Jela jsem na koni s Ardelem. Jednou rukou mě držel okolo pasu, zatímco druhou třímal otěže. Nechtěl riskovat, že bych pláchla pryč. Což bych mimochodem udělala, pokud by mi nechal mého koně, kterého za otěže vedl jeden z Ardelových společníků.

Zerel a Gerl jeli každý z jedné strany od nás. Netušila jsem, co se mnou plánují. To ani v nejmenším. Neřekli mi ani jestli mě po příjezdu jednoduše nehodí do žaláře a já si budu čekat na další měsíc, kdy mě upálí na nové hranici. Možná, že mě zabijí rovnou a vypijí mou krev. Polkla jsem a snažila se nepředstavovat si, jak by jim má krev asi chutnala.

Oslavy v Perelu se přesunuly dovnitř budov. Nikdo nechtěl slavit venku v tom slejváku a já byla jen ráda. Kdyby mě viděli, připadala bych si ještě hůř. 

Když jsme dojeli až k hradu, otevřeli nám bránu a my tak pomalu vjeli na nádvoří. Bubnování deště se mísilo s duněním kopyt o dlažební kostky. Třásla jsem se strachem ještě víc. Jenomže jsem nechtěla umřít jako slaboch. Když už, tak alespoň jako silná bytost.

Odmítla jsem jejich pomoc ze sedla. Nepokoušela jsem se ale utéct. Nepovedlo by se mi to. Těžké oblečení nasáklé deštěm se mi lepilo na kůži. S tím by se utíkalo špatně. 

Ardel mě popadl za paži a s pevným stiskem táhl směrem do hradu, až jsem za ním klopýtla. Koně si převzal nový pomocník Popoa, jelikož nemohl stále hýbat s rukou a já sama nestačila. Nyní si bude muset pořídit místo mě dalšího. Zerel a Gerl nás s kamennými výrazy následovali. 

Prošli jsme skrze jiné hlavní dveře, než jsem byla zvyklá. Vycházeli jsme jedny schody za druhými, procházeli spletí chodeb, až nakonec otevřel jeden vchod do mě neznámého pokoje.

Všichni jsme vešli dovnitř. Někdo z nich je za námi s bouchnutím zavřel. Až tehdy zcela uvolnil svůj železný stisk a strhl mi prudce kápi z hlavy. Udělala jsem krok dozadu a nervózně na ně hleděla s dlaněmi zatnutými v pěst. 

„Hele. Jestli mě chcete zabít, tak to řekněte rovnou. Nemám sebemenší touhu s vámi hrát jakékoliv hry. Hlavně ne s tebou, Ardele." Provrtala jsem ho pohledem a založila si ruce nakonec na hrudi. 

„Kde je ta perla, Neol?" začal bez jakýchkoliv okolků. 

„Už ji nemám," zalhala jsem. Neměla jsem ani páru, k čemu by ji potřebovali, ale nechtěla jsem jim dopřát tu možnost toho dosáhnout. Pokud by mi to tedy nezachránilo život. 

„Mohla by ses za ní vykoupit," začal vábivě a udělal krok ke mně, jako by mi četl myšlenky. „Má cenu tisíce zlatých." Zaváhala jsem. Jenomže nyní to bylo úplně o něčem jiném. Byla jsem u prince. Mluvila jsem s ním. Stál přede mnou a já měla šanci na to ho zabít. Celou tu dobu.

Kdybych nebránila své touze Ardela něčím přetáhnout po hlavě, mohla jsem si ušetřit těchto problémů. Nyní chtělo jen zjistit, co se mnou zamýšlejí. Jestli mě nechají naživu, pokud jim tu perlu nevydám, nebo ne.

„Co když jsem ji cestou ztratila?" lhala jsem dál. Sledovala jsem, jak všichni ztuhli. Gerl zatnul čelist a z očí mu létaly blesky rozzuřených bohů.

„U všech démonů. Kde je ta perla, Neol?!"

„Asi se válí někde na cestě, co já vím," odfrkla jsem a snažila jsem se mu podíval do očích, ve kterých vzplál oheň. 

Zerel zoufale zaúpěl a promnul si mezi dvěma prsty kořen nosu, mezitím co mě Gerl naštvaně pozoroval. Zamračila jsem se na něj. 

Ardel přešel až ke mně. Tentokrát jsem neodstoupila. Stále z něj kapala voda a stékala mu po obličeji posetým pihami a krku. Na zemi se pod námi tvořily menší louže.