Plameny moci✔

DVACÁTÁPRVNÍ

Jsi princezna Lezumu bez paroží...

Nemáš právo na to žít...

Kdyby tvá rodina mohla, zbavila by se tě...

Jsi nikdo a stejně bez svobody...

Nezabiješ prince... Nezachráníš nikoho...

Vrčelo to a syčelo stále a stále dokola. Měli různé hlasy. Všechny zlé a proradné. Cosi ledového se líně otíralo o mé tělo.

Svíjela jsem se na vlhké kamenné zemi, která mě zábla do boku. Měla jsem vytřeštěné oči. Drkotaly mi zuby. Byly to už hodiny. Musely.

Tael se za tebe stydí. Nikdo nechce princeznu bez paroží... syčel další hlas u mého ucha.

„To není pravda," zašeptala jsem slabě a objala si kolena silněji.

Je to syn vůdce. Je to trest vzít si zrovna tebe. Potupa... Potupa!

Vzlykla jsme a stiskla víčka pevně k sobě. Čísi ledový dotek zavadil o mou pokožku na krku. Polaskal mé tělo. Ztuhla jsem.

Pamatuješ, jak se posmívali? Měli pravdu... Pravdu měli všichni... ozval se další hlas. 

Projela mnou hrůza, když přišel další dotek táhnoucí se mi po zádech. Cítila jsem ledový stisk na svých bedrech. Cosi mi zarylo drápy do těla.

„BĚŽTE PRYČ!" zařvala jsem a snažila se schoulit o to víc. Kolena jsem tiskla ke hrudi a křečovitě je objímala.

Tvá země shoří v plamenech Relů, Lezumko. Nemáte šanci... Plameny moci promluvily. Šeptají si o tom...

„Ne, ne, ne, ne," brblala jsem. „Zachráním Lezum. Už jsem to zařídila. Už jen dva dny. Necelé dva dny. Dva dny. Dva... dva dny." Začala jsem se nekontrolovatelně třást. Čísi dech mi ovál šíji, ledový, jako když vyjdete v zimě ven z tepla pokoje. Zatnula jsem drkotající zuby a přikryla se slabou vlečkou šatů.

Dej mi svou duši a já tě zbavím všech břemen. Dej mi ji. Utěš mě...

Daruj mi tvé tělo. A já ti za to dám klid...

„Táhněte do pekel! Všichni!" Rozmáchla jsem se rukou, když mi cosi projelo vlasy. Prošla jen vzduchem do prázdna. Když dopadla na zem, oslizlá dlaň ji provokativně pohladila. Byl to jen vánek, který zde neměl být. Jen mrazivý dech, laskající mou pokožku. Rychle jsem ji stáhla nazpět.

Už víc nejsi princeznou. Utekla jsi. Zradila jsi...

Vražedkyně. Krev Krále jelenů je nyní na rtech všech. Všichni okusili její sladkost. Všichni vyzkoušeli, jak je plná síly...

„Je to jen sen. Jen sen. Sen. Sen. Špatný sen," šeptala jsem zlomeně do ticha. Hlasy se potutelně zasmály plné zvrhlé radosti z mého utrpení. Svírala se mi hruď. Cítila jsem těžkost na svém těle. Temnotu těžkajíc na mě jako chladná deka hladiny. Nemohla jsem děsem dýchat.

Zemřeš tady...

„Zemřu," odvětila jsem slabě. „Zemřu... Zemřu..." Uvolnila jsme se a nechala ruce klesnout podél těla. Otřel se o mě ledový had a ovinul mi dlaň. „Zemřu."

*

Trvalo to hodiny. Možná dny. Měsíce. Roky. Staletí. Stále šeptali. Nevnímala jsem je. Věděla jsem, co říkají. Znali mé strachy. Znali mé pochybnosti. Znali mou minulost. Jak to mohli vědět?

„...bez paroží..." 

„Zemřu..." 

„Jsem za trest..."