Plameny moci✔

ČTYŘICÁTÁDEVÁTÁ

Podvečerní vítr našeptával opatrně svá slova, kterým nikdo jiný než on sám nerozuměl. Kéž bych věděla, o čem povídá. Litoval mě? Tišil? Či snad soudil skrze bohy za mou troufalost vzít život? Tak či onak, jeho jemné úponky konejšivě hladily mou tvář. Štípaly mě v očích a házely mi vlasy do obličeje, mezitím co mé srdce bolestně bušilo za hradbou zhotovenou z nenávisti a zloby.

„Již brzy, Zlodějko," zašeptal mi Zerel do ucha a přitiskl se ještě blíž k zemi. Cítila jsem hlínu na obličeji - suchou, bez života a vláhy. Denní horko a noční chlad ji vysušili. Pod prsty mě bodalo ostré jehličí. 

Anita seděla v korunách stromů, skryta kouzly svých lživých iluzí, s připraveným lukem a šípy, odhodlaná připravit o život mnoho bytostí. Ostatní vzbouřenci byli poschovávaní všude, kde se dalo. Vybrali jsme si část cesty, která byla z obou stran obklopena kameny, stromy, keři a vystouplými kopečky. Terra se mezitím plížila ke hradu, aby se mohla pokusit dostat Taela pryč. Sice protestovala, jelikož požadovala být součástí boje, ale nakonec při příslibu peněžní odměny souhlasila.

Sevřela jsem dýku v dlani pevněji. Již jednou skoro okusila jeho krev. Nyní to bude ale doopravdy. Již mě nevázalo kouzlo Sorelé. Byla jsem v tomto směru volná.

Z dáli se ozvalo tlumené dunění bubnů. Po cestě projel zvěd na koni a bystře pozoroval krajinu. Hledal náznak nebezpečí pro přijíždějící průvod. Modlila jsem se, aby nic nezahlédl a nevaroval je. Naštěstí jel dál a dál, až zmizel za první ze zatáček.

„Už jedou," zašeptal Zerel, když pominulo první nebezpečí. Strnula jsem. Zachvěl se mi dech. Slunce se již pomalu sklánělo k západu.

Viděla jsem ty, kteří se schovávali v pochmurných stínech večera mezi keři. Znala jsem jejich úkryty. Co když nás odhalí dřív, než stihneme využít moment překvapení? Srdce mi bušilo až v krku. V ústech jsem měla sucho. Odolávala jsem pokušení otřást se nervozitou.

Ozval se dusot nohou a kopyt, vyjímající se v rytmu, jež udávaly bubny. Nakonec se mezi stíny lesa objevila mihotající se světla pochodní. Mnoho světel. Podle našich zvědů jich mělo jet dohromady padesát. Polovina z toho rytířů, zbytek bytostí, které do té doby hlídaly Plameny - Dračí děti. Zbylé dva, kteří zůstal na hlídce, již elfky odstranily. Plán zatím vycházel. Zatím bylo ale zrádné slovo.

Z dáli se ozvalo fingované zahoukání sovy - počet doprovodu seděl. Stačilo tedy jen čekat.

Byli jsme v přesile. Ve velké. Sto dvacet pět na padesát dva. Emer byla naivní, stejně tak jako Ardel. Proti magii mít šanci nebudou. 

Zerel mi povzbudivě stiskl rameno a kývl na mě. Věděla jsem, že za malou chvilku budu muset být připravena jednat.

Průvod se konečně objevil na našem zorném poli. Jako první se vynořili pochodující černé bytosti připomínající z části Rely nesoucí v rukou měděná kopí. Měli ale ocasy a jakoby je pokrývaly černé šupiny. Naskočila mi husí kůže po celém těle. Těch šlo pět párů za sebou. První z nich bušili na dva velké bubny. Za nimi již jeli na iseovech rytíři v černé zbroji. Místo náprsních krunýřů měli jen pozlacené drátěné košile, na kterých se krvavě vyjímal přetažený kruh - znak Feramu.

Když se ze zatáčky vynořily dva ebenově černí mohutně stavění koně, připadala jsem si, jako by se mé plíce scvrkly. Nemohla jsem dýchat. Tělo mě brnělo. Sevřela jsem dýku ještě silněji, až mi zbělaly klouby. Zatnula jsem zuby. Hradby okolo srdce jsem ještě zesílila. Nesmělo je nic zdolat; nikdo je nesměl zdolat.

První mi pohled plný bodavého chladu padl na něj. Obličej měl bez výrazu. Tvář bez masky s rohy. Jeho dlouhý černý plášť - utkaný ze stejné látky, jako byly v den zahájení třetího měsíce ušity mé šaty - padal koni přes záď až do čtvrtiny jeho nohou. Vepředu ho měl sepnutý zlatou broží. Košili překvapivě neměl. Místo ní se mu na hrudi táhly podivné vzory kreslené nejspíše krví. Zajímalo mě, koho byla. Jednoho ze zrádců koruny? Taela? Při té myšlence jsem se zimomřivě otřásla.