Plameny moci✔

ČTYŘICÁTÁDRUHÁ

„Tak jsem slyšela," započala Terra.

„Že jste na to konečně skočili, co?" zahýbala obočím Anita a culila se od ucha k uchu jako mlsná kočka.

Zaskočeně jsem vytřeštila oči. „Cože?!" vyhrkla jsem. Terra mě poplácala po rameni, až jsem skoro ztratila rovnováhu a spadla z mostu do tekoucí vody. Seděly jsme na jednom z posledních mostů prvního okruhu u hradu a sledovaly blyštící se vodní hladinu.

„Ale prosím tě. Nejsme slepé," odfrkla si a hodila kamínek do vody. Okolo místa, kde hladinu prorazil, se začala roztahovat kola. Sbírala si je cestou, když mě odchytily u hostince, kde jsem šišmala Iseova. „Jsi celá rozjařená, uvolněná a usmíváš se. To nejsi normální ty," pokrčila rameny. Terra vzala hrst oblázků a mrštila je všechny do vody. „Co děláš?!" rozkřikla se na ni Anita a začala se s ní postrkovat. Její sestra se zasmála až si chrochtla. Naštěstí, nebo nenaštestí, jsem seděla uprostřed. Každou chvíli hrozilo, že mě do té ledové vody smetou. Jen bohové ví, co vše v ní plavalo. Ačkoliv pod městem vedly samostatné kanály zcela oddělené od vodních potoků rozdělující jednotlivé okruhy města, stále jsem té vodě nevěřila.

„Možná," připustila jsem rozpačitě.

„Alespoň jsi využila mou cenou radu a vytřískala z toho co nejvíc,"  připustila uznale. „Škoda, že je tak mladej," posteskla si. „No nic. Takže za měsíc a půl odcházíme. Těšíš se? Ukážeme ti ta nejúžasnější místa na kontinentu. Spíš teda Feramu. Lezum je samé kytičky, duha a jednorožci. Na mě až moc naivní místo," mlaskla si a shrnula si zbytek kamínků do klína, aby jí je sestra nemohla sebrat a vysypat.

Znejistila jsem. Začala jsem si mnout prsty u rukou a pohupovat nohama. „Já... Možná tady zůstanu ještě nějakou chvíli."

Zatrnulo jim. Pohroužily jsme se do ticha. Předklonily se a se zúženýma očima a semknutými rty se na mě obě současně podívaly.

„No to mě poser," uchechtla se Terra. „Že by tu někdo chytal nechtěné emoce? Věř nám, je lepší..."

„Když prostě nic necítíš. K žádnému muži. Nebo k ženě, nevím, co preferuješ. Prostě si užij a..."

„Puf. Odejdi. Žádné city, žádné zlomené srdéčko."

Doplňovaly se perfektně, to se jim muselo nechat. Možná, že to mělo i dobrý point. Zachmuřila jsem se. Jenomže, když jsem na něj pomyslela, mé srdce zaplesalo a polila mě vlna horka. Co jsem to jen udělala?

„Slyšela jsem, že Lezumové mohou umřít na zlomené srdce," pronesla nezáživně Anita. Jen to prohodila, ale po očku sledovala, jak se na to zatvářím.

„Není to přímo na zlomené srdce. Je to spíše na žal. Tak bych to nazvala," opravila jsem ji. Vzpomněla jsem si na bolest, která se odrážela na obličeji muže, když umíral na udusané cestě před Neumírajícím palácem. Cítil žal. Vzali mu jeho rodinu. Trpěl.

„Takže zlomené srdce," zkrátila to Terra a dvakrát máchla rukou. Na to se kamínky z náruče její sestry vznesly do vzduchu a se žblunknutím popadaly do vody. Anita nasupeně zafuněla a zaťala ruce v pěst.

„Tohle ti nedaruju!" vyštěkla na ni a už na nás letěla kupa kapek vody z řeky. Jenomže neopláchly jen Terru, ale ledové kapky polaskaly i mě. Obě jsme se na ni podívaly se zabijáckým klidem. Ta se mohla smíchy potrhat. Popadla se za břicho a ukazovala na nás. Nazvala nás zmoklými slepicemi, což jsem nechápala. Poté se zakymácela a přepadla do vody. Ozvalo se prorážení vody. Vyprskla jsem smíchy.

„Karma je zdarma," vyplázla na zrovna vyplavající Anitu Terra jazyk. To už ale letěla za ní, jak jsem jí strčila, aby si taky zaplavala. Vynořila se a z úst vyplivala vodu. Obě se tomu začaly řehtat. Začínala s nimi být občas i sranda. Nejen smrtelně nebezpečné výpravy, které měly dokázat, že jsem jejich přítelkyní... Nebo mi měly na druhou stranu přinést smrt.