DVACÁTÁDRUHÁ

576 54 9
                                    

Kupodivu jsem na jízdu obdržela pohodlné hnědé kalhoty a dlouhou košili s plátěným opaskem, což mě vyvedlo v první chvíli z míry. Žádné šaty, žádný pitomý korzet. Jen jezdecké oblečení a šněrovací boty.

Po několika dlouhých dnech jsem dokonce potkala i Popo. Sedlal mi zrovna temně černého koně se světle modrýma očima, jež se zdály skoro až stříbrné. Ten kontrast byl uchvacující. Ardel již stál u svého koně, podobně stavěného jako byl ten můj. Jenomže měl krotší zvíře. Poddajné a smířené s nadvládou někoho jiného. Ten můj bojoval. Nevzdával se naděje na volnost. Věděla jsem ale, že kdybych požádala o jeho propuštění na svobodu, nedovolil by mi to. Ten hřebec na to by dost speciální.

„Máš štěstí, že tě odtamtud Ardel dostav včas," prohodil tiše Popo a dopnul podbřišník. Přejel po mě krátce pohledem. „Nikdo tam nepřežije déle než čtyři hodiny."

„Proč?" otočila jsem se na něj a pohladila koně po sametově jemné srsti. Při jeho poznámce mě zamrazilo. 

Popo si zhluboka povzdechl. „Zazdili tam zaživa mnoho zrádců a proradných Relů. Jejich duše jsou k tomu místu přimknuté a tak mučí ty, kteří tam zůstanou. Závidí jim jejich těla a život." Dramaticky se odmlčel. Kůň zaržál. „Divím se, že stojíš ještě na nohou. Tři hodiny a stále jsi nepřišla o rozum."

Tři hodiny. Byla jsem tam jednom tři hodiny a stejně mi to připadalo jako věčnost. Nacházela jsem se ztracená mezi časem a dobou ve společnosti nenávistných duší. Co by se asi stalo, kdybych polevila a dala jim své tělo?

Otevřela jsem pusu, abych na to něco odvětila, ale Ardel nás mile rád přerušil, když si to napochodoval přímo k nám. „Můžeme?" optal se fádně. 

Měla jsem chuť ho něčím přetáhnout, ale místo toho jsem jen přikývla. S pomocí Popo jsem se vyhoupla do sedla a našla rychle balanc. Ardel svého oře navedl těsně vedle mého a pohlédl mi zpříma do očí. Oslnivé slunce mu ozařovalo opálený obličej posetý pihy a pronikalo mu do pekelných očích.

„Připravena?" zeptal se a přitáhl koni otěže. Ten netrpělivě zahrabal kopytem a přešlápl si.

„Záleží na co." Přeměřila jsem si ho pohledem. Ušklíbl se. Začala se otevírat hlavní brána směrem na náměstí.

„Na vyčištění hlavy," odpověděl a pobídl koně do klusu. Několik sluhů uskočilo do strany, aby je nerozdrtila obrovská kopyta hřebce dunící o dláždění. Uchechtla jsem se tomu a vyrazila jako vítr za ním.

Na vyčištění hlavy. Jediný, kdo by si ji měl vyčistit byl právě Ardel. Třeba by se hodilo, aby vymetl svou aroganci a namyšlenost. Možná i jeho otravnost a užívání si cizí bolesti. Nebo si mohl mozek vymést úplně a začít od znova. Nebo by mi mohl odepnout ten pitomý náhrdelník Sorelé. Kdo ví, zda ho po jeho smrti budu moct sundat. Byla v tom zapletená magie a s tou nikdo v Lezumu neměl zkušenosti. Možná s tím budu muset žít do smrti. Nenáviděla jsem tu představu. Ale víc jsem nenáviděla jeho.

Ke konci posledního dvacátého okruhu už jsme se hnali tryskem. Na to, že ti koně byli jak dvě hory, dokázali vyvinout ohromnou rychlost. Navíc jsem cítila, jakou výdrž mají a kam až by mě dokázali dovést za neuvěřitelně krátkou dobu. Třeba domů. Ale tam už jsem nejspíše nemohla. Nebo by mě stále přijali s otevřenou náručí? Občas jsem přemýšlela o tom, co by na to řekli rodiče a můj chatrný kroužek přátel. Co by na to řekl Tael. Slíbila jsem mu, že se vrátím. Ale dostojím svému slibu?

Směřovali jsme směrem k sadům. Poznala jsem cestu, kterou jsme se hnali. Rozeznávala jsem louky, které nyní byly posekané a tráva se sušila na seno. Cítila jsem její vůni. Jak nemilosrdně krásně voněla smrt travin.

Plameny moci✔Where stories live. Discover now