DVACÁTÁSEDMÁ

569 46 9
                                    

Odchytit to malé chlupaté stvoření bylo těžší, než jsem se domnívala, že bude. Běhala jsem za tím hodinu, než se mi podařilo to odchytit a nenechat se zdrápat do krve.

Vítězně jsem to konečně sevřela v železném objetí a propašovala to skrze tajnou chodbu až do stájí, odkud již nebyl problém vklouznout nenápadně přímo do hradu. Snažila jsem se ji uklidnit, jak jen to šlo a kupodivu se po pár minutách vzpírání a sápání pryč podvolila.

Věděla jsem, že vchod do Rudých síní je střežen dvěma strážnými. Tu možnost, že by mě tam pustili jen proto, že jsem princova Sorelé, jsem nechtěla riskovat. Proto, když jsem na cestě od Iseova zahlédla kočku, jak to Ardel nazval, se mi vyklubal v hlavě nápad.

Zprvu se lísala, než zpozorovala, že si ji chci odchytnout a vzít do náručí. Ta potvora mě sekla lehce do obličeje a pořádně zavřískala. A to jsem si myslela, že jsem na zvířata odporník. Splašený, nebezpečný a vzpurný kůň? Brnkačka. Jedna vypelichaná kočka? Nadlezumský úkol.

Proplížila jsem se spolu s kočkou v náručí skrze chodby až na konec jedné z nich, která ústila ve větší místnosti, v níž se nacházely schody dolů. Samozřejmě u ní stály dva strážci. Jak jsem zjistila, jeden z nich pochrupoval ve stoje. Druhý poklimbával, ale ke spánku měl ještě daleko. Kdyby je tak viděl kapitán.

Pohladila jsem kočku po hlavičce a podívala se na druhý konec místnosti, kde se nacházel vstup do další chodby.

Utíkej tam, prosím tě. Jen utíkej a budeš volná, říkala jsem ji skrze své myšlenky. Doufala jsem, že to to zvíře pochopí, stejně jako Iseov.

Kočka sebou začala házet. Přimáčkla jsem ji k sobě ještě víc. Trochu jsem se děsila, aby nevydala žádný zvuk dřív, než bylo potřeba.

Vzala jsem svou dýku do ruky. Zhluboka jsem se nadechla. Následně jsem jí upustila prudce na zem. Ozvala se rána. Slyšela jsem, jak se stráže polekaně probrali. Rychle jsem propustila kočku, která už to nemohla vydržet. Vletěla do místnosti a začala vřískat na celé kolo.

„Co tady u všech démonů dělá to zvíře?!" rozštěkal se jeden ze strážců.

„Co já vím, jak se sem dostalo!" hudroval druhý. „Ale jestli to tady najde král, tak jsme vyřízený," dodal nevrle.

„Tak to chytíme. Koukej. Stejně to jde rovnou k nám," zachechtal se. Zato já se zamračila.

„Cože?" zašeptala jsem a nenápadně nakoukla za roh. A doopravdy. To vypelichaný stvoření jen s pár černými chlupy po těle se pomalu se zvednutým ocasem blížilo ke dvojici stráží. Zamňoukalo to pronikavým tónem a zapředlo.

Přiložila jsem si dlaně na tváře a odolala pokušení frustrovaně zasténat. Buďto byla úplně hloupá, nebo si vůbec nebrala ke srdci to, co jsem se jí snažila říct.

„Koukej na to, jak se tulí," poznamenal jeden k druhému. Kočka se otírala o jeho nohy a předla.

„Co si ji udělat k večeři? Hm?"

Zaraženě jsem zamrkala.

„Co blázníš!" zasahoval první. Trochu se mi ulevilo, že ji nesní. „Však se koukej, jak vypadá! Určitě má nějakou nemoc. To jíst nebudu," odfrkl si.

Znechuceně jsem se na ně podívala. Takže by to ubohé zvíře jinak snědli.

„Tak ji prostě chytíme a vyhodíme pryč," rozhodl ten, ke kterému se kočka měla nejvíc. Sklonil se k ní, dal ji dlaně pod bříško a snažila se zvednout. Kočka zasyčela, tasila drápky a pořádně ho sekla do holých prstů.

Plameny moci✔Where stories live. Discover now