Plameny moci✔

TŘICÁTÁDRUHÁ

„Co je to za místo?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem. 

Před námi se táhla dlouhá trhlina a my byli na jejím úplném dně. V šíři mohla mít dvacet metrů, alespoň co jsem typovala svým chabým odhadem. Povrch země byl pokryt pískem tak sněhově bílým, až se zdál jako sníh, jež září ve světle měsíce. To by nebylo ani tak strašidelné, kdyby v něm neleželi kosti a lebky různých velikostí a tvarů. Podélně podél stěn byli řadách v písku  zabodané pochodně, které náhle vzplály jasně rudým světlem. Táhly se až na druhou stranu trhliny, kde rozjasnily bílou stavbu. Málem jsem se složila k zemi. Ochromila mě hrůza. Byla celá sestavěna z kostí. 

„Ať se stane cokoliv, ochráním tě," řekl pevným hlasem a opatrně si propletl prsty s těmi mými. Nechala jsem se, jelikož jsem se bála. Utěšilo mě to. Vlezla jsem někam, kam jsem neměla. Varoval mě. Byla to mám hloupost. Nyní jsem tady byla jediným pitomcem já sama. 

„Děkuju," špitla jsem v odpověď. Vykročil směrem k té obludnosti a já byla nucena ho následovat. Kdybych tady zůstala sama, bála bych se ještě víc. 

V písku se mi šlo špatně. Musela jsem nohy zvedat výš do vzduchu, než obvykle. Navíc jsem začínala cítit, jak mi zrnka zapadávají do bot a třou se o kůži. Tušila jsem, že ho budu pod oblečením cítit ještě další týden. Pokud se odtud dostaneme živí.

Světlo loučí rozehnalo i temnotu, která se vznášela nad našimi hlavy. Zpozorovala jsem mosty, táhnoucí se od jedné stěny trhliny k té druhé. Bylo jich nespočet. Jako kdyby již ten někdo nevěděl, co si s kostmi počíst. Otřásla jsem se.

„Nepokládej jim otázky," řekl náhle. „Máme jen jednu a tu vyměníme za tu perlu. Neptej se víc, nebo tě to bude něco stát. Při nejlepším by to bylo jen tvé tělo. Při nejhorším by si mohly nárokovat tvou duši." 

Polil mě ledový pot. Nasucho jsem polkla, i když ztěžka. Tohle si snad pamatovat budu. 

„Možná se tě budou pokoušet ošálit a oblafnout, abys svou otázku položila. Jakoukoliv. Nenech se."

Přikývla jsem. Zesílil stisk. Viděla jsem, jak křečovitě svírá hrušku svého meče. To mi udeřilo pomyslnou facku. Rvala bych se hystericky za vlasy a řvala na sebe ať uteču, nebýt toho faktu, že jsme byli v pasti.

„Neměl jsem tě brát sebou. Měl jsem jet sám a nechat je tě hlídat," začal si náhle vyčítat. 

„Ale jsem tady," přerušila jsem ho. „Nic nebudu říkat, nebudu se vystavovat nebezpečí, protože nehodlám skončit jako další část jejich odporné konstrukce. Kdo jsou vlastně ony?" Obrátila jsem na něj pozornost. Ztuhnul ještě víc. Jeho chůze nyní působila o něco křečovitěji. 

„Jsou to čarodějky," řekl prostě. „Uvidíš je sama. A Neol. Nereaguj přehnaně a neurážej je. Jsou dost silné na to, aby z tebe udělali ropuchu lusknutím prstů."

„Já nikdy nereaguju přehnaně," utišila jsem ho. Nebo jsem se o to alespoň pokusila. Nadzvedl jedno obočí a rezignovaně vydechl. 

„Fajn. Když tak si zpátky povezu ropuchu. Velký rozdíl to stejně nebude," uchechtl se a pohlédl vzhůru na stavbu. Praštila jsem ho pěstí do ramene. 

„Abych zpátky nevezla já tebe," vyplázla jsem na něj jazyk. Poté mi však zrak sklouzl zpět k oné stavbě hrůzy. Nyní jsem jí viděla zblízka a mohla konečně ocenit příšernost a ohyzdnost, kterou dojista oplývala. 

Spíše než celá budov to byla přistavěná část, která navazovala na skálu za ní. Nejspíše se za tím ohavným vstupem nacházel komplex jeskyní. Přední část byla stěna seskládaná z kostí a lebek zcela mistrným způsobme na sebe tak, aby pevně drželi a tvořili umělecké ornamenty. Pět schodů vedoucích ke vstupu bylo též z kostí. A stříška chránící příchozí před padajícím pískem? Též kosti. Dokonce i louče měly místo klacků holení kosti. Nadzvedával se mi žaludek.