Plameny moci✔

DVACÁTÁŠESTÁ

„Tak jsem slyšela," pronesl mě až moc známý pronikavý hlas. Málem jsem dostala infarkt, když mi Anita skočila do cesty. Zrovna jsem se rozhodla využít svůj volný čas pro návštěvu Iseova a kráčela si to již ke správné ulici, když mi málem přivodila nemilou smrt.

„Že máš Kouřovou perlu," dodal druhý hlas. Terra se objevila po boku své společnice a s prozíravým pohledem si založila ruce na hrudi. Hnědé vlasy si dnes spletla do dvou copů, do kterých si zapletla drátky zlata a všemožné pozlacené kroužky. V uších se jí blyštily umně tvořené náušnice.

Povzdechla jsem si a svěsila ramena. Ty dvě my ještě chyběly. „Kde přesně jste to slyšely? Hm?" zeptala jsem se vcelku vyčerpaně. Ardel se stále nevrátil s ostatními z lovu, takže jsem perlu raději nechala na svém místě, vzala si pár zlatých a vydala se za Iseovem.

Anita se až moc sladce pousmála a přešla ke mně ladnými kočičími kroky. Smetla mi dlaní cosi z ramene a poté se o něj opřela. Pocítila jsem na sobě její tíhu. Její hnědé oči krátce zazářily stříbrnou. „Možná jsme tě sledovaly," pronesla tajuplně. „Nebo si o tom povídají ptáci a vítr o tom šeptá rostlinám, se kterými po večerech klábosíme. Nebo si domysli co chceš." Naklonila lehce hlavu na stranu a prohlížela si mě jako kočkovitá šelma. Terra mezitím sledovala okolí s rukou klouzající k jejímu opasku, kde viselo nemálo zlověstně vyhlížejících zbraní. Jak se zdálo, nestály o větší pozornost.

„Tak to vám ty kytky nakukaly pěknou blbost," ušklíbla jsme se na ní, udělala krok do strany a lehce je obešla. Šla jsem postranní uličkou směrem k hostinci, takže zde moc Relů nechodilo. Připadala jsem si v blízkosti těch dvou nejistě.

Vyjekla jsem, když se Anita náhle zjevila přede mnou. Její oči znovu zazářily stříbrnou. „Chceme jen tu perlu," ozvala se za mnou. Nechápavě jsem se otočila. Stála tam. Její iluze za mnou se rozplynula v dusném vzduchu. Stáhlo se mi hrdlo. Naději jsem měla pod sukní. Měla bych ji začít nosit u boku.

„Na co? Hm? I kdybych ji měla, nedám vám ji. Je pro mě důležitější, než může být pro vás dvě." Udělala jsem krok dozadu, ale narazila jsem zády do pevného těla Terry. Zanadávala jsem a uskočila od ní stranou. Tomu se pobaveně zasmála.

Anita si položila ruku na hrušku svého meče u boku, jako to dělává Ardel, a zacukaly jí koutky rtů. „Opravdu si to myslíš?" Zavál vítr a rozvlál jí tmavě modrý plášť spolu s dlouhými hnědými vlasy. „Zítra upálí jednu dívku na zahájení druhého měsíce oslav. Věštkyni," odmlčela se a já zahlédla, jak se jí trochu zaleskly oči. „Elfku."

Soucitně jsem sklopila zrak. „Je mi to líto," pronesla jsem tiše. „Minulý měsíc ale upálili Lezumku," opáčila jsem a znovu k ní vzhlédla. „Ta perla mi může pomoct zachránit můj lid."

Viděla jsem, jak zatnula čelisti. Chvíli bylo ticho. Ozývaly se jen hlasy obchodujících Relů z vedlejších ulic. Z dálky jsem uslyšela výskot dětí.

„Tím pádem jsme ve stejné situaci. Ty prahneš po záchraně svého lidu my zase po tom svém."

Zarazila jsem se. „Nechápu to. Chcete zachránit tu elfku, kterou zítra upálí, nebo...?" Nahodila jsem nechápavou grimasu. Elfové neměli mnoho přeživších. Poté, co mi Ardel řekl o té nemoci, mi docvaklo, proč je jich tak málo.

„Hlupačko," zasyčela náhle Terra a přešla vedle mě. „Ta věštkyně je objetí, kterou nemůžeme zvrátit. Uvrhla se do téhle situace sama." Zakroutila hlavou, jako kdyby jí opovrhovala. Ale i přesto jsem v tom viděla jistý druh zármutku. „My se snažíme o něco většího," zavrčela a nasupeně pokračovala: „Myslíš si, že jsme jenom my dvě a ta holka? Hm? Oh, kdepak Lezumko. Máme celý národ a dobudeme to, co nám bylo ukradeno! Získáme zpět svou zem a-" Anita ji chytla drsně za paži, čímž ji zastavila v povídání. Tvrdě se na ni podívala a proběhla mezi nimi bezeslovná konverzace. Nakonec se Terra vyprostila z jejího sevření a promnula si místo, kde jí svírala. Vyčítavě po ní hodila pohledem.