Plameny moci✔

TŘICÁTÁSEDMÁ

O TŘI HODINY DŘÍVE 

ANITA A TERRA

Les se pomalu začínal ošacovat do stínů přicházející noci. Slunce se ukládalo ke spánku a podivně pokroucené koruny stromů vystavovalo svým poledním skomírajícím paprskům. Hýčkalo je před nadcházející nocí plnou chladných větrů a temných bytostí sápajících se ze země na povrch. 

Anita a Terra se nenápadně plížily skrze hustý les. Každý krok si pečlivě rozmýšlely. Nesměly udělat jedinou chybu. Ačkoliv je halilo krycí kouzlo, nemohly si být jisté, co vše okolo poslouchá. V okolí Dračí hory se to hemžilo vším možným. Nejvíc je však děsila stráž, bdící celým dnem a nocí před vstupem do jeskyně. Podivné bytosti temnější než noc neměly snad potřebu odpočinku. I přesto se občas střídaly. Nejspíš to zapříčinila nuda, nežli únava. 

Anita si lucernu přitiskla ještě těsněji k sobě. Byla titěrná, až se bála, že ji rozmačká. Srdce ji nervozitu pumpovalo do celého těla. Dnešní večer měl být ten, ve který konečně získají to, po čem prahly tak dlouho - Plameny moci. S nimi poté přijde vykoupení z jejich vyhnanství. Spasitelky. Konečně jimi budou.

Obě dvě věděly, že to, do čeho se pouští, je čiré bláznovství. Ale třeba blázny doopravdy byly. Celou dobu se hnaly jen za tím, aby přežily. A když konečně získaly šanci se vykoupit, získaly s tím i šanci na pořádný život mezi svou rodinou a druhem. Nemohly to zpackat. Nesměly.

Proplížily se až na okraj lesa, kde se nacházel rozsáhlý palouk. Viděly přímo na vstup do jeskyně. Dnes u něj stál jen jeden strážce. Znuděně se opíral o své měděné kopí a mrskal svým ještěřím ocasem ze strany na stranu. Z té dálky to vidět nemohly, ale věděly, že ho má pokrytý šupinami, stejně jako celé vychrtlé tělo.

Počkaly až do úplné tmy, kdy se les poklidně uložil ke spánku a plachá zvěř začala opouštět své nory. Noční ptáci započaly ponuré ukolébavky. Vítr vál od západu a přinášel s sebou chladnou vůni moře s štiplavou solí. 

Na pár sekund se odkryly a vyměnily si odhodlané pohledy plné potlačované nervozity. Kývly na sebe a znovu se zneviditelnily. Byl to jejich jediný pokus, který měly. 

Vykročily opatrně z lesa. Našlapovaly opatrně a tiše. Jejich pláště držely blízko u sebe, aby ani jednou nezašustily ve větru. Před zraky ostatních se skrýt dokázaly, ale vítr oči neměl. 

Obě se nepatrně roztřásly, když přišly před vchod do jeskyně. Linulo se z něj plápolající světlo pochodní. Nasucho polkly a tichounce, nenápadně, se prosmýkly vedle bytosti dovnitř. 

Polila je úleva. První za nimi. Nevěděly ale, co si počnou, až Plameny uloupí. Jediná strategie byla rozpoutat zmatek a pomocí iluzí a zneviditelněné se dostat rychle pryč. Mělo to tak vyjít. Muselo. Neměly jinou možnost. Navíc na to trénovaly dost dlouho, aby to náhle celé zkrachovalo. 

Prošly společně jeskyní. Kráčely rovně, neotáčely se k ostatním rozcestím, která by je zavedla jen bohové ví kam. Neohlížely se ani za sebe. Jen poslouchaly. Nesměly udělat jediný chybný krok. Nesměly za sebou zanechat stopy, ani pohnout jediným kamínkem. 

Částečně se jim ulevilo, když cestou nenarazily na žádného ze strážců onoho místa. V prostoru duté jeskyně, jež byl ohromných rozměrů, se nacházel jim již dobře známý oltář na vyvýšeném pódiu. Vedly k němu vytesané schody do skály. Zachvěly se vzrušením a adrenalinem. 

Pár strážců sedělo dole u schodů. Jedni dokonce hrály nějakou hru s kostkami z kostí. Další se nad nimi skláněli a pozorovali je. Bylo jich celkem šest. Sykavě se smáli prohře jednoho z druhů.