Plameny moci✔

DVANÁCTÁ 2/2

PŘED JEDNÍM DNEM - BĚHEM NOCI

Nastala tma, příroda se uložila ke spánku a venkovní teplota se rapidně snížila, jako to měla ve zvyku dělávat pokaždé po západu slunce. Vítr čechral listy stromů, které šelestily a tiše dřímaly, mezitím co na ně poklidně svítil ubývající měsíc. Pohybující se stíny stromů halily mimo krotká zvířata i někoho jiného.

Dvě postavy v pláštích se nepozorovaně stávaly stíny samotnými a postupovaly vpřed. Jejich směr byl jasný. Jen kousek před nimi se vzpínala k temné obloze hora. Zvláštně se stáčela, přičemž se zdálo, že se na jejím povrchu nachází kamenné šupiny. Nic na ní nerostlo, kromě pár lišejníků a nižších rostlin. Byla tmavá, temná a jako kdyby okolo ní poletovalo cosi dusného, co přiléhalo na pokožku všech přítomných. Dostávalo se to do plic a nutilo se vzdálit co nejdál. Páchlo to zde magií.

Jenomže dvě tiché postavy pokračovaly odhodlaně dál. Jeden krok za druhým. Vítr odvál jejich pach směrem od hory. Pokračovaly v nenápadném plížení, až se dostaly skrze lesní podivně stočené stromy na menší mýtinu. Zastavily se a hleděly na temnou horu a na vchod, který se do ní nacházel. Hlídali ho dvě bytosti. Zahlédly, že jsou temnější, než samotná noc. Vynikaly svou černotou ve tmě okolo.

Jedna postava kývla na druhou. Chtěla udělat krok kupředu, ale společnice ji zastavila pozvednutou rukou. Ztuhly. Náhle postavy viděly někoho dalšího. Dvě bytosti hlídající vstup dovnitř se skácely k zemi. Další nezvaný host se vztyčil do výše a nasadil si kápi zpět na hlavu. Vstoupil dovnitř osvětlené jeskyně, až za ním zavlál plášť.

Jedna z postav nasupeně zaúpěla a podívala se na svou společnici. Ta naznačila, ať je zticha a použije krycí kouzlo. Obě se zahalily do úponků noci a zcela nepozorovaně se dostaly přes mýtinu až ke vchodu do jeskyně. Nejistě vkročily dovnitř. Ovanul je zápach hořící smůly pochodní.

Jedna z nich shlédla na omráčenou bytost na zemi. Viděla nenápadné šupiny a krátký ocas. Jinak se to jevilo postavou jako normální člověk.

Šly nenápadně dál. Pokračovaly, zatímco míjely jednu louč za druhou. Poslouchaly. Slyšely kroky neznámého vetřelce někde před sebou. Jak se zdálo, nebyly jediné, které zatoužily po tom, co se nacházelo ve středu této hory.

Po dalších několika minutách ucítily mírný otřes. Na sekundu se zastavily, ale když se to neopakovalo, rychle se vydaly kupředu.

Nakonec narazily na konec tunelu, který se rozšiřoval a poté ústil menší puklinou do dalšího prostoru. Zastavily se a nakoukly dovnitř. Nezvaný vetřelec byl obklíčen. Měl natažené ruce před sebe a otáčel se dokola, mezitím co ho sledovalo nejméně dva tucty temně vyhlížejících bytostí. Za tím vším děním si všimly, že je prostor více rozšířený jak do výše, tak i do šíře. A na konci, na vyvýšeném pódiu s mnoha schody a kamenným oltářem úplně nahoře, uviděly to, pro co přišly. A nejen ony.

„P-přišelss pro p-plamenyy," zasyčela jedna z bytostí. V ruce svíral cosi podobného měděnému kopí. Vetřelec se zastavil a pohlédl na toho, kdo promluvil. Chvíli bylo ticho. Dvě postavy vše pozorně sledovaly.

Nezvaný nakonec pozvedl ruce směrem ke kápi a pomalu si ji sundal. Postavy zalapaly po dechu. Elf. Své nazlátlé vlasy měl spletené do desítek malých copánků, ve kterých se pyšnily zapletené zlaté nitky. Nad obočím měl vytetované větší bílé tečky, od největší po nejmenší. Fialové oči zazářily ve stínu toho temného místa jako drahokamy. Byl jeden z Nejvyšších.

„Přišel jsem si pro ně a bez nich neodejdu," přecedil přes zuby s největší elegancí, kterou svedl. Okolo jeho konečků prstů se začaly stáčet stříbrné nitky - magie.

Dvě postavy se nakrátko odkryly a podívaly se na sebe.

„P-plameny chceš, mám-li pravdu? Pojď si pro ně, jen pojď. Volají tě, mám-li pravdu? Volají a volají. Pánem svým tě dělají." Šupinatá bytost s ocasem mírně odhalila své bílé špičaté zuby, čímž se pokusila o úsměv. Poté ustoupila. Ostatní tak učinili též. Elf se na ně zmateně koukal, ale nakonec se otočil směrem k plamenům. V ten moment, kdy na ně pohlédl, strnule vykročil vpřed. Jako omámený šel směrem k nim. Stoupal po desítkách schodů směrem vzhůru.

„On je vezme," zašeptala slabě jedna postava té druhé. Stále se skrývaly a vyčkávaly.

„Necháme ho si je vzít. Poté si je zase převezmeme od něj. Jsme dvě. On jeden." Znovu se skryly. Elf mezitím vystoupal až nahoru k oltáři. Temné bytosti hleděly vzhůru a pozorovaly, co se bude dít dál. Dvě postavy viděly u bytostí očekávání a pobavení zároveň.

Elf chvíli na plameny hleděl. Ozařovaly ho svou krutou krásou. Nazlátlé vlasy mu hrály barvami zapadajícího slunce. Následně k nim pomalu natáhl ruku. Plameny ho volaly. Oblizovaly se navzájem a skoro jako kdyby se k němu samy natahovaly. Když se jich konečně dotkl, skryté postavy sebou zděšeně cukly a zakryly si ústa dlaněmi, aby nevykřikly

Elf v tmavě modrém plášti náhle vzplanul. Plameny moci ho kompletně pohltily. Jen jednou zakřičel, než se z něj stal pouhý popel. Plameny se stáhly na zpět na oltář. Nastalo krátké ticho.

„Herpos tep ota," zahrčela jedna z bytostí a ostatní se skřehotavě rozesmály. Následně další z nich přešla nahoru k oltáři, máchla rukou a popel se sám od sebe vznesl do vzduchu, prolétl okolo dvou skrytých postav a zamířil si to ven.

„Zekop te atope," dodala hořce bytost nahoře u oltáře.

„Padáme pryč," zašeptala postava a popadla svou společnici za loket. Rychle se rozutíkaly ven, pryč z místa, které právě popravilo jejich druha. Až když byly znovu ve stínech lesa, se zastavily a zrušily krycí kouzlo.

„Co to u všech jednorožců bylo?!" rozkřikla se jedna z nich. Druhá si promnula obličej a střelila pohledem zpět k hoře. Plánovaly to tak dlouho, až se nyní zdálo zcela nesmyslné, co se právě stalo.

„Musíme najít jiný způsob," vydechla druhá a promnula si kořen nosu. „Máme štěstí, že to byl on a ne my."

„Štěstí? Byl to zázrak!" vydechla první a sedla si na zem, načež se opřela o kmen stromu.

„Mám nápad."

Postava na zemi k ní vzhlédla.

 „Znáš tu povídačku o lucerně z Dračího dřeva?"

Přikývla.

„Třeba ji v Perelu doopravdy mají. Jen na to pomysli," nadhodila.

„Je to doopravdy jen povídačka," opáčila druhá.

„Ale lepší pokusit se najít tu lucernu, než shořet zaživa," argumentovala nazpět.

Postava na zemi ztěžka vydechla, jako kdyby na jejích bedrech spočíval celý svět a přikývla. „Tak tedy do Perelu."

„Do Perelu."