Plameny moci✔

TŘICÁTÁČTVRTÁ

Probudila jsme se do chladna. Třásla jsem se zimou, ačkoliv jsem na sobě cítila něco těžkého, co mě obalovalo jako kukla housenky - nejspíše deky. Mé tělo se zdálo plné nově nabyté energie, kterou jsem neznala. Bylo to zvláštní, ale příjemné. 

Otevřela jsem oči. Nade mnou se leskl ubývající měsíc v obležení hvězd, jež opěvovaly jeho nebývalou krásu.

„Jsi vzhůru," poznamenal Zerel svých chraplavým hlasem. Usmíval se. Smutně. Zvláštně. 

Ztěžka jsem vydechla. „Bohužel." Můj hlas byl též ochraptělý. Nikdo jiný vzhůru nebyl. Viděla jsem Ardela, jak tiše pospává u ohně. Neměl svou deku. Žádný z nich ji neměl. Všechny je dali mně. 

Polila mě vlna výčitku. Připadala jsem si hloupě, že je mi zima. Ještě ke všemu ke mně doléhalo teplo z ohniště.

Zerel na mě zaměřil svůj hloubavý pohled. Poté si přisedl blíž. V oříškových očích se mu odrážely plameny, líně se stáčející podél dřev. Hnědé vlasy mu barvily na bronzovou. 

„Co se tam přesně stalo?" optal se co nejtišeji svedl. 

Okolní krajina ponořena do závěsů tmy ze svých zákoutí vypouštěla zvuky nočních ptáků a šustění líně plujících travin.

Nechápavě jsem nadzvedla obočí. Krátce jsem pohlédla na toho, kdo mě odtamtud nejspíš nějak vynesl. Jen jsem doufala, že za to nemusel platit žádnou cenu.

„On vám to neřekl?" zeptala jsem se šeptem. Zakroutil hlavou a se starostí pohlédl na svého spícího přítele. „Ale... vždyť si říkáte všechno," hlesla jsem. Jestli o tom nemluvil před nimi, jak moc ho to muselo vzít? Ale třeba potřeboval jen čas. Jen jednu noc, kdy o tom mohl ve snech sám přemýšlet.

„A to mě žere, Neol. Co se tam stalo? Neřekl o tom skoro nic. Jen že máme další problémy. Plus přinesl tebe. Vypadala jsi, jako mrtvá," zamračil se. „Bylas celá od krve," pokračoval, „na oblečení, ve vlasech, na obličeji. Navíc jsi měla potrhanou košili. Pro démona živého. Co se stalo?" Chtěl to vědět tak urputně, až mi to rvalo srdce z těla. Jeho oči byly plné starosti o přítele a možná i o mě. 

„Znáš mě. Vždy dělám samé problémy," odpověděla jsem a přitom se pousmála. Ale nebyl to pravý úsměv. Ten jsem nedokázala. Jenomže tahle odpověď mu nestačila. Nenabažila ho tolik, na kolik jsem doufala. 

Zachumlala jsem se víc do dek a pohledem zkoumala, jak na jedné z nich je flek. Nejspíše od nějaké rostliny, na kterou si ji někdo položil. Nebo od jídla. 

„Pokazila jsem to už jen tím, že jsem tam vlezla jako první,"  zašeptala jsem a hypnotizovala tu skvrnu. „Ty čarodějnice říkaly, že měl vstoupit jenom jeden, ale přesto jsme tam byli dva."

Vzpomněla jsem si na jejich ohavné tváře. Na to, jakou radost měly z toho, že mě napálily a já jim musela dát svou krev. 

„Ano. Nemělas tam co lézt. Nad vstupem byly vyřezané znaky. Všimla sis jich, že?" zpražil mě pohledem. Přikývla jsem. „Nejdřív je vždy lepší, si vše přečíst. Víš co znamenají? Hm?" Měla jsem chuť splynout s okolím. Jenomže já magii neměla. „ ‚Vstoupí jen jeden, vyjde jen jeden. Vstoupí víc než jeden, nevyjde žádný.' Mysleli jsme, že už vás nikdy neuvidíme," vyčítal mi. Objala jsem se pažemi a tu skvrnu přímo pohledem sežehla. „To ale neznamená, že nejsem rád, že jste přežili. Oba dva," povzdechl si nakonec a prohrábl si své na krátko střižené hnědé vlasy. Až v tu chvíli jsem k němu vzhlédla. 

„Měli tam hada. Obřího. Měl dvanáct očí a peří okolo hlavy. Zabila jsem ho," řekla jsem mu zcela bez rozmyslu. Možná jsem se jednoduše potřebovala s někým podělit o své zážitky. O své chmury a děsy. O to, jak jsem se náhle pohroužela do děsuplného citu bezradnosti. Vzala jsem život dýchající bytosti. Ještě nikdy předtím... Věděla jsem, že bych nad tím neměla tolik přemýšlet.