Plameny moci✔

TŘICÁTÁPÁTÁ

Nenávidím věci, které neznám, protože mě děsí. Stejně tak jsem to vždy měla i s pocity. Nyní jsem neviděla ty Ardelovi. Nedokázala jsem prohlédnout neviditelnou masku ledu a arogantní ignorance, kterou si na sebe nasadil a odmítal si ji sundat celý den. Nenáviděla jsem ho za to, protože jsem byla zmatená.

„Nech ho tak, on brzy promluví." To říkávali. Jenomže já si nebyla tak jistá. Schoval se sám do sebe a ve skrytu své ulity přemýšlel. O čem? To jsem neměla sebemenší tušení a to mě hlodalo a hlodalo do zbláznění. 

Když jsme při západu slunce zastavili u řeky a dali koně napojit se, konečně jsem se odhodlala k němu přijít. Váhala jsem, to ano, ale chtěla jsem vědět, jestli za to všechno nemohu náhodou já. Což nejspíš mohu. Kdybych tam nelezla, vše by bylo... jednoduší.

Váhavě jsem k němu přistoupila a nervózně si chytila spuštěné ruce před sebou. Zrovna dřepěl na břehu a nabíral do čutory čerstvou vodu. Okolní černé oblázky ji dělaly temnou. Se zapadajícím sluncem nešlo vidět dno.

S kamenným výrazem se ke mně otočil.

Zaváhala jsem.

„Celý den se tváříš jak idiot," započala jsem svůj úžasný proslov. Bylo to první, co mi vzešlo na mysl. Větší kravinu jsem snad vypustit z úst ani nemohla. „Nedobíráš si mě, nesnažíš si ze všeho dělat srandu a už ani nehraješ své hry," vyjmenovávala jsem vše, co vymizelo z denního programu. „Co se tam dole stalo?" ztišila jsem hlas, aby mě ostatní neslyšeli.

Ardel si mě přeměřil a poté, jako by nic, se věnoval tomu, čemu předtím - začal doplňovat čutoru. Proud do ni zanášel čirou chladivou vodu. Nerozhodně jsem se podívala na Zerela a Gerla. Ti dělali, že ani jeden z nás neexistuje. Zerel si dokonce začal i falešně pískat.

Poté, co svou čutoru naplnil a zavřel ji víkem, stoupl si a konečně mi věnoval alespoň trochu pozornosti.

„O co ti jde, Neol? Hm?" zeptal se odměřeně. Nezazněla v tom zloba či nenávist, ale ani pobavenost nebo hravost. Obloha se začala zlehka zatahovat. Jeho temné oči ještě více potemněly.

„Abys byl jako předtím," obořila jsem se do něj tvrději, než jsem chtěla. Přistoupil blíž. Byl o dost vyšší než já, takže jsem musela zaklonit mírně hlavu, abych se mu při tom mohla koukat do přimhouřených očí.

„Tam dole jsem o něco přišel. O něco mě důležitého," sdělil mi a jeho hlas zhrubl. Při tom tónu mi cosi stáhlo hruď.

„Každý někdy o něco přijde," opáčila jsem přiškrceně. „Buď dnes, nebo v budoucnu. Je to jedno. Nic není věčné. Prostě si to vyber na něčem jiném. Když přijdeš o dýku, jako třeba já, obstaráš si novou, nebo si to nahradíš něčím jiným," vysvětlila jsem mu. Má dýka byla pryč. Dárek od Taela. Má Naděje. Dýka, kterou kdysi vyrobil jeden z elfů z kořenu Dračího stromu a ukoval z čisté oceli. „Nechovej se jako křehké princátko. Nejsi z cukru," dodala jsem nakonec a odkráčela si to pryč. Musela jsem začít hledat dřevo. Věděla jsem, že brzy nastane tma. Bylo čas založit tábor.

*

Slunečním světlem, které se z údolí už dávno odstěhovalo, plály už jen vrcholky kopců a ojedinělých stromů. Do kraje se vloudily modré stíny. Okolo řeky se naštěstí nacházelo několik stromků a keřů a ačkoliv se zeleň zdála zchřadlá a téměř mrtvá, poskytovala alespoň nějaké soukromí.

Potřebovala jsem se umýt. Měla jsem stále na sobě písek, prach a zaschlou krev nejen mě, ale i bytosti, kterou jsem zavraždila. Utěšovala jsem se tím, že se ona jako první pokusila zabít mě. Málem se jí to povedlo. Nebýt Ardela. Nebýt něho, bylo by ze mě křeslo pro čarodějnice.