Let's fall in love again II. ✓

-4-

Když jsem se ráno probudila, ani jsme se neobtěžovala se snídaní. Jen jsem se zabalila do chundelaté deky, sedla si k pracovnímu stolu a s kávou v ruce sledovala další podzimní ráno. Venku foukal prudký vítr, který si pohrával s korunami stromů a rozhazoval listy všude kolem. Dala jsem si do uší sluchátka a pustila se do nějakých úkolů a restů do školy, které jsem neustále odkládala. Zabralo mi to v podstatě celé dopoledne. Během toho mě díky bohu nikdo nerušil, protože jsem dnes neměla moc náladu na jakoukoliv společnost. Až kolem poledne, když jsem skrz klidnou hudbu slyšela slabé klepání na dveře. Vytáhla jsem si sluchátka z uší a pozvala osobu za dveřmi dovnitř. 

,,Ahoj," usmála se na mě opatrně Liv a s miskou v ruce ke mně přešla. Všimla jsem si, že si nesnídala a vím, že určitě nemáš chuť k jídlu, ale něco sníst musíš. Udělala jsem ti alespoň polévku. Tvou oblíbenou v tomhle období." Postavila přede mě na stůl misku plnou brčálově zelené polévky. Je to možná zvláštní, ale špenátová je má oblíbená. Liv to samozřejmě ví a vždycky se mi za to posmívala. Na hladině plavalo pár opražených kousků pečiva a lístek čerstvého špenátu. 

,,Děkuju." Hlesnu a opatrně misku s polévkou odstrčím na stranu, jelikož jsem pochopila, že má Liv ještě něco na srdci. 

,,A jak se cítíš? Je ti líp, než včera?" Rozhlédla se po mém neuklizeném pokoji a opatrně si sedla na kraj neustlané postele. 

,,Jde to. Dělám nějaké věci do školy a přemýšlím, že si půjdu odpoledne zaběhat. Chci si pročistit hlavu a čerstvý vzduch mi pomůže. Navíc se můžu po cestě zpět stavit v knihovně pro pár knížek do školy." Pokrčím uvolněně rameny. 

,,Jo, dobře. To zní jako dobrý nápad." Liv se znovu pousměje a pak si povzdychne. ,,Hele Alex, mě i Maxe fakt moc mrzí, co se stalo. Nebo hlavně, jak se to stalo. Tak nějak bylo jasné, že se asi ještě někdy v životě potkáte, ale měla si na to být víc připravená. Nemuselo to být právě teď, když si se sotva vrátila k nějakému rádoby životu. Ale slibuju, že už se to nestane. Nedovolím, aby si zase takhle trpěla." Natáhne se ke mně od postele a povzbudivě mi položí ruku na koleno. 

,,Liv, nedělej si s tím hlavu. Navíc, myslím, že s tím ani nejde nic dělat. Pokud tu teď vážně taky bydlí, může se stát, že na ni narazím. Přežila jsem, když jsem ji potkávala doma, přežiju to i tady. Musím na to už zapomenout. Alespoň částečně, abych mohla nějak žít. Už je to víc jak rok, to už je docela dost dlouhá doba na zotavení." Povzdychnu si a odhodlaně se napřímím.

,,Dobře, ale je pár věcí, co bys měla vědět. Aby tě už nic nezaskočilo." Liv si trochu nejistě poposedne a uhne přede mnou pohledem. ,,Blake má přítele podle všeho. Prý se poznali během minulého roku na prohlídce po vysoké. Jmenuje se Travis. Max říkal, že s ním už i bydlí, takže to je zřejmě vážné." Hlesne a pomalu vzhlédne k mým očím, aby zjistila, co se mi honí hlavou a jak na její slova reaguju. Nevěděla jsem, co na to říct. Překvapilo mě to, ale ne zas tolik. Blake mi dost jasně naznačila, že to s námi nebylo tak vážné, takže pro ni očividně bylo jednoduší hned navázat jiný vztah. Spíše mě překvapilo, že už "není" s Joshem. Zároveň mě ale mátl ten její pohled. Pokud to pro ni nikdy nic neznamenalo a teď měla šťastný vztah s jakýmsi Travisem, co měl znamenat ten její pohled? Nebyl to nějaký chladný pohled nebo tak. Právě naopak. Hřál mě u srdce a zároveň rozproudil krev v mých žilách. Vždy jsem milovala to, jakým způsobem na mě koukala. Tak něžně, zamilovaně a zároveň chtivě. A pak ten pohled na mé rty. Byla jsem si naprosto jistá, že myslela na to samé, co já. Chtěla mě políbit, ochutnat mé rty. Kdybych tam zůstala, neodtáhla se a neutekla, pravděpodobně by to i udělala. Byla jsem si tím vážně jistá. Proto jsem tam vydržela tak dlouho stát přikovaná k zemi. Chtěla jsem, aby to udělala. I já jsem ji chtěla tak moc políbit. Dokud se mi nevrátily ty vzpomínky. 

,,Nevím, co ti na to říct. Bylo jasné, že Blake půjde dál a pokud je s ním vážně šťastná, jsem jen ráda. Má láska k ní mi stejně nedovolí jí přát něco špatného nebo ji za to nenávidět. Neříkám, že jsem s tím v pohodě, spíš jsem o to víc zmatená, ale myslím, že mi to pomůže v tom ji nechat být." Cítila jsem, že si mi do očí nahrnulo pár neposedných slz, proto jsem strhla pohled znovu ven z okna a snažila se je co nejrychleji zahnat. 

,,Mrzí mě to." Liv si toho očividně všimla, protože se zvedla, přešla ke mně a pevně mě objala. ,,Kéž bych ti od té bolesti mohla nějak pomoct." Povzdychla si tiše spíše pro sebe. 

,,Pomáháš. Touhle skvělou polévkou." Ušklíbnu se a trošku ochutnám. Liv se mé poznámce zasměje a ještě pevněji mě obejme. Já si mezitím utřu oči od slz a popotáhnu. 

,,No dobře. Nechám tě tu, ať si můžeš dělat to svoje, ale kdyby si cokoliv potřebovala, stačí zaťukat na zeď." Ujistí mě a ještě před tím, než vážně odejde, mě líbne do vlasů. Liv spala ve vedlejším pokoji, takže stačí, když trochu silněji bouchnu do zdi vedle postele a Liv to uslyší. Byla to naše podmínka, když jsme se sem chtěli nastěhovat. Chtěli jsme mít pokoje vedle sebe, abychom si byli co nejblíž. Byla jsem ji za vše tak moc vděčná. A pravdou je, že kdyby tu Liv nebyla, kdybych ji neměla, asi bych to nezvládla. Možná bych tu ani už nebyla.

Všem přeji hezký den :))