Let's fall in love again II. ✓

-37-

Už to byly čtyři dny. Čtyři dny, co jsem o Blake neslyšela a ani jí neviděla. Max mezitím párkrát volal a říkal, že ještě potřebuje prostor, ale po dvou dnech jsem mu to přestala věřit. Myslím, že to říkal jen proto, že ho o tom přesvědčovala Blake. Prostě mě jen nechtěla vidět. Začínala jsem být zoufalá. Neodpovídala mi na moje zprávy ani mi nezvedala telefon. Jednou ho zvedla, zřejmě omylem, ale jakmile jsem vyslovila její jméno, nastalo hrobové ticho a brzy hovor ukončila.

Chyběla mi tak strašně moc. Nemohla jsem ani spát. Už jsem nebyla zvyklá spát bez ní a najednou se mi i ta má malá postel zdála pro mě moc velká. Hned druhou noc mě Liv přemluvila, abychom spali v ložnici táty a že tam zůstane se mnou, abych se necítila sama. Sama ale každou nic prospala, zatímco já vysedávala u nás na střeše a sledovala hvězdy. Vzpomínala jsem, jak jsem tu tenkrát seděla s Blake. 

,,Co je?" Liv sešla dolů s trochu kamenným výrazem a dost očividně se vyhýbala mému pohledu. 

,,Volal Max." Hlesne a dlouze polkne. Celá napnutá jsem čekala, co jí říkal a doufala jsem, že by to mohly být dobré zprávy, ale dle jejího výrazu to tak zřejmě nebude. ,,Blake se prý zítra vrací do New Yorku. Máma jí tam sehnala nějaký byt, takže se Max staví u nás pro její věci. Je mi to líto, ale asi je po všem." Poslední slova skoro zašeptala a pak smutně dopadla do křesla. Ani jedna jsem nevěděly, co dělat nebo jak se chovat. Obě jsme mlčky seděly a hleděly před sebe. Do očí se mi nahrnuly slzy. To přeci nemůže být pravda. Kvůli jedné chybě to přeci celé neskončí? Byla to jen jedna hádka, páry se hádají, ale to neznamená, že se musí hned rozejít. Nemůžu přeci dopustit, aby se to vážně stalo. Aby to jen tak nechala být a zapomněla na mě, na nás. 

Setřela jsem si slzy z tváře a prudce jsem se vymrštila na nohy. Beze slov jsem zmizela v pokoji, kde jsem na sebe hodila normální oblečení a trochu jsem si upravila vlasy a kruhy pod očima. Pak jsem se vrátila zpět a popadla klíče od auta ležící v košíku. 

,,Co to děláš?" Sjede mě Liv pohledem a starostlivě se vyzdvihne na nohy. 

,,Já nemůžu- nemůžu to tak nechat. Udělala jsem chybu, vlastně hned dvě, ale to neznamená, že to musí dopadnout takhle. Nenechám jí, aby to všechno zahodila bez boje. Znovu ne. Musí znát mojí pravdu a musí vědět, že mě na tom záleží. Že mi záleží na nás a jedna stupidní hádka to celé nezničí." Zaujmu odhodlaný postoj a zhluboka se nadechnu. Liv se mi postavila do cesty a chvíli mi jen hleděla do očí. Nakonec mě ale pevně objala. 

,,Jsem na tebe pyšná." Šeptne, zatímco mě pevně svírala v náručí. Nakonec mě pustila a odstoupila mi z cesty. Bez váhání jsem se tedy rozešla ven z domu až k autu. Cestu k ní jsem znala moc dobře a jelikož jsem jela trochu rychleji než normálně, byla jsem u ní dřív než obvykle. Auto jsem nechala před domem a s hlubokým nádechem jsem se vydala k mohutným mahagonovým dveřím, kde jsem stiskla roztřeseným prstem zvonek.

Samozřejmě mi otevřela její matka, která mě ihned probodla nepříjemným a pohrdavým pohledem. ,,Alex, co tu děláte? Myslím, že teď není vhodná doba, abyste tu byla." Pronese s falešným úsměvem na tváři a pokusí se mi zarazit dveře před nosem. Já jí ale rukou ihned zastavila a bez optání napůl vešla dovnitř.

,,Tohle celé je vaše vina, ty vaše intriky a pokusy nás rozeštvat. Nikdy se vám to nepovede, rozumíte? My s Blake patříme k sobě a vy s tím nic neuděláte. Klidně mě vyhoďte ze školy, zařiďte, že si nikde ani neškrtnu, ale i kdybych měla žít jen o suchém chlebu, vaší dcery se nevzdám. Nebojím se vás a je mi naprosto ukradené, kam až vaše konexe dosahují. I kdyby se jednalo o samotného prezidenta, budu bojovat. Nevzdám to, chápete? Ne, dokud vy nepadnete a nedáte nám konečně pokoj!" Vyjela jsem po ní okamžitě a chrlila jedno slovo za druhým, jako by se jednalo o nějaký rap song. Její máma na mě jen překvapeně hleděla, s ústy dokořán a neměla, co mi na to říct. Když jsem dokončila svůj monolog, stála jsem už skoro v domě, tváří v tvář její matce. Ta neřekla ani slovo, jen mlčky hleděla do mých očí.