Let's fall in love again II. ✓

-15-

Další dny jsem na ten hovor nemohla přestat myslet. Nechtěla jsem si to přiznat, ale chyběla mi. Její hlas, její vůně i ten smích. Chtěla jsem ji tak moc vidět. Ale zároveň kdykoliv jsem na nás dvě pomyslela, vzpomněla jsem si na to, kolik nocí jsem probrečela, jak moc prázdná jsem se díky ní cítila a co všechno jsem kvůli tomu provedla. Slíbila jsem si, že už ji nikdy neuvěřím ani slovo. Jenže teď jsem tady, zase se přátelíme a mé srdce by opět chtělo, aby z toho bylo něco víc. Nebyla jsem opatrná a vrhala jsem se do těchto citů po hlavě. Musím na to, na ní, přestat myslet. Takhle to dál nejde. Blake chodí s Nickem, zřejmě ho miluje a my dvě jsme teď jen kamarádky. Tečka. Žádné polibky, žádné city ani nic víc. Jen přátelé. To jsem si vtloukala do hlavy. Každou minutu co minutu. 

Akorát skončila přednáška, proto jsem si sbalila své věci, dala si do uší sluchátka a vydala se směrem ven ze školy. Venku už byla pořádná zima. Většina listí už opadala a podzim byl na samém konci. Když jsem vyšla ven, pohledem jsem spočinula na nebi. Dnes bylo krásně, zima, ale krásně. Slunce příjemně zahřívalo i přes ledový vánek, nebe se pyšnilo obláčky, které vytvářely zajímavé tvary a vše působilo jako z romantické knihy. I hudba v mých uších tomu dodávala tu správnou atmosféru. Zhluboka jsem nasávala ledový vzduch, užívala si paprsky hladící mě po tváři a připadala jsem si jako hlavní postava v nějakém příběhu. Možná bych po cestě domů i začala tančit a přetvořila to na muzikál, kdyby mi někdo nezakryl dlaněmi oči. Trochu jsem se lekla a než jsem stačila hádat, ucítila jsem její parfém a mé tělo okamžitě zahájilo tolik známou reakci jako vždy, když je v mé přítomnosti. 

,,Blake, co tu děláš?" Vydechla jsem a vytáhla si sluchátka z uší. 

,,Nevydržela jsem čekat do víkendu. Navíc mám dnes volno, tak jsem si říkala, že tu na tebe počkám a překvapím tě." Uculila se. 

,,Měli jsme se vidět pozítří." Uchechtla jsem se. ,,A jak si vůbec věděla, kde přesně studuju?" Trochu mě to zaskočilo, protože jsem opravdu nečekala, že se tu dnes objeví. 

,,Alex, básnila si mi o téhle školy celé hodiny. Pamatuju si každé slovo, co jsi mi kdy řekla, takže jsem si i pamatovala, kam přesně chceš chodit. Záleželo mi na tom stejně, jako tobě." V očích se jí mihla něha. Pak se rozešla pryč od školy a já za ní. ,,Máš chvíli čas nebo někam spěcháš? Ráda bych vidělo to tvé místo." Strčila si ruce do kapes a stočila pohled ke mně. 

,,Vlastně chvíli čas mám, jen jsem ještě nepřemýšlela, kam tě vezmu." Podrbala jsem se nejistě vzadu na hlavě a rozhlédla se kolem. 

,,Vezmi mě tam, kdo to máš nejradši." Šeptla, načež mi v hlavě okamžitě vyskočilo místo, které ji chci ukázat. Vzala jsem ji za ruku a obě jsme se rozeběhly. Běžely jsme co nejdál to šlo, dokud nám oběma nedošel dech, díky čemuž jsme se nemohly dál smát tomu, jak potrhlé jsme. ,,Už jsme tam?" Vydechla prudce poměrně blízko u mé tváře. Skoro jsem měla chuť ji políbit, ale víc jsem ji chtěla momentálně ukázat to místo. 

,,Skoro." Vydechla jsem a vedla ji dál. Stále jsme se držely za ruce a ani jedna z nás zřejmě neměla v úmyslu to ničit. Vedla jsem nás ještě dobrých deset minut, než jsme konečně dorazily na to místo. Bylo to kus od centra u jednoho ze silničních mostů. Byl tam menší kopeček pod most, kde tekla řekla. Stála tam menší zrezivělá lavička. Ačkoliv nad námi jezdila auta, tady dole bylo ticho a klid. ,,Dlouho jsem tu nebyla, ale tohle je moje místo. Chodím si tu sem jen tak sednout, sledovat řeku, číst si a přemýšlet. Tohle je moje bezpečné místo. A díky tomu křoví nahoře sem v podstatě nikdo nechodí." Zazubila jsem se. Blake pustila mou ruku a šla si celé místo prohlédnout.

,,Líbí se mi tu." Usmála se po chvíli a sedla si na polovinu lavičky. Chvíli jsem váhala, přeci jen jsem si stále nebyla jistá, zda vím, co dělám, ale nakonec jsem se posadila vedle ní. Mlčky jsme sledovaly hladinu řeky a dotýkaly se přitom rameny. Periferně jsem si všimla její ruky, která se pomalu pohnula a po stehně se přibližovala směrem ke mně. I má ruka se dala do pohybu. Ani jedna jsme ale neodtrhly pohled od té řeky. Ani ve chvíli, kdy se naše ruce setkaly a prsty se propletly. Naše spojené ruce se opřely o mé stehno, z čehož mi bušilo srdce ještě stokrát rychleji. Stále jsme seděly mlčky, hleděly na řeku, když mi Blake položila hlavu na rameno a klidně vydechla. V tu chvíli mi to došlo. V ten moment, kdy se mi znovu rozbušilo srdce, v břiše se rozletěl roj motýlků a celé mé tělo se chvělo vzrušením. Pořád ji miluju. Pořád ji tak šíleně miluju, že i kdyby mi stokrát ublížila, pokaždé ji odpustím a nechám ji mi ublížit znovu. A tohle k ní nikdy cítit nepřestanu, ať už říká cokoliv. Ať už si se mnou hraje nebo ne, miluju jí celým svým srdcem, celým svým tělem i celou svou duší. Miluju, miluju, miluju! A vím, že ona mě taky. Ať už říká nebo dělá cokoliv. Vidím ji to na očích, poznám to podle toho, jak se mě dotýká. I teď, jak jemně položila svou hlavu na mé rameno a jak palcem krouží po mé ruce zatímco se držíme za ruce. Každá buňka v mém těle věděla, že ji miluju a že ona miluje mě. A díky tomu jsem si byla konečně jistá tím, co dělám. Nehledě na to, jak moc opatrná budu, vždycky to bude bolet, protože to je láska a protože to bolí, tak to znamená, že ta láska mezi námi doopravdy je. Nebyla to jen má představa, hloupé přání. Byla to a je skutečnost. Opatrně jsem zvedla druhou ruku a položila ji na její tvář. Jemně jsem pootočila její tvář směrem ke mně. Trochu překvapeně mi pohlédla do očí, ale jakmile jsem konečně spojila naše rty a políbila ji, bez váhání se ke mně celá přetočila a ještě víc si mě k sobě přitáhla. 

Všem přeji hezký týden :))