Když mě probudil můj zvonící mobil, byla ještě venku tma. Rozespale jsme si promnula oči a přimhouřeně jsem se podívala na obrazovku, kdo mi volá. Byla to Blake, jen jsem nechápala, proč mi volala ve tři ráno. Rychle jsem to proto zvedla.
,,Ano?" zamumlala jsem ospale.
,,Alex, já- já nevím, co dělat. Bojím se, můžeš pro mě přijít?" Ihned jsem se probrala a vystřelila do sedu.
,,Blake, co se děje? Kde si? Pošli mi adresu a hned jsem tam." Vystřelila jsem z postele s mobilem u ucha a začala se oblíkat do tepláků, co se válely po zemi, a volné mikiny.
,,Já chci pryč, strašně se bojím." Vzlykala mi do telefonu.
,,Dobře, hlavně nezavěšuj. Mluv se mnou, dobře? Kde teď jsi? Dojdu si pro tebe." Narazila jsem si na hlavu čepici a běžela do pokoje vzbudil Charlieho, aby vzal své auto a odvezl mě za ní. I on se okamžitě oblékl a vyběhli jsme z bytu.
,,Před tvou školou. Na jedné z laviček. Nevěděla jsem, kam jinam jít. Všude na mě koukají." Dlouze popotáhla a přerývavě vydechla.
,,Neboj se, za chvíli budu u tebe, dobře? Bude to zase dobrý, hlavně tam zůstaň." Stále jsem s ní mluvila a šeptala ji uklidňující slova, zatímco Charlie spěchal k mé škole. Jakmile zastavil u kraje, vyběhla jsem ven z auta a běžela k ní. Seděla na lavičce hned u vchodu a celá se klepala. Ihned jsem si všimla té modřiny na líci i roztrženého rtu, ale prvně jsem ji potřebovala obejmout a ujistit ji, že je už v bezpečí. Hned, jak jsem k ní doběhla, padla jsem na kolena a objala jí. Celá se mi složila do náruče a začala nanovo vzlykat. Nevěděla jsem, o co šlo, ale už v tuhle chvíli jsem měla chuť jít někoho zabít, protože jsem věděla, že ji někdo ublížil. A měla jsem tak nějak tucha, kdo to byl. Seděly jsme tam několik minut, jen jsem ji objímala, šeptala ji uklidňující slova a hladila ji po vlasech. Když se konečně uklidnila, svlékla jsem z ní promočenou mikinu a oblékla ji tu mou. Pak jsem ji odvedla do auta a Charlie beze slov dojel do nemocnice, kde se na ní podívali.
,,Vy jste rodina?" Objevila se u nás lékařka, která ji měla vyšetřit.
,,Ne úplně. Jsem spíš něco jako její přítelkyně." Vymrštím se na nohy.
,,Je mi líto, ale informace mohu sdělit jen členům rodiny." Hlesne. V tu chvíli k nám ale doběhl Max, kterému jsem před půl hodinou volala.
,,Jsem její bratr. Jak je na tom?" Liv doběhla hned za ním a pevně mě objala.
,,Není to nic vážné. Vaše sestra je pouze lehce pohmožděná a podle testů nemá ani žádné vnitřní krvácení ani otřes mozku. Nechtěla mi říct, jak k tomu přišla, takže pokud to řekne vám, doporučuji to okamžitě řešit. Takovýchto dívek tu máme denně několik. Každopádně může být propuštěna, takže doporučuji jen, aby si odpočinula." Obeznámila nás a pak se s námi rozloučila.
Všichni tři jsme zamířili do pokoje, kde Blake ležela. Zdála se tak křehká. Když jsme vešli dovnitř, ihned se na mě ale usmála. Okamžitě jsem k ní přešla a políbila ji. Tak moc jsem o ní měla dnes strach.
,,Co se stalo, Blake?" Zeptal se Max hlubokým tonem. Blake sklopila pohled na deku před sebe a pomalu se nadechla.
,,Nick viděl zprávu od Alex a začal šílet. Pohádali jsme se a já mu řekla, že s ním končím. Že s ním už nechci být a že chci být s Alex, což ho ještě víc vytočilo a začal házet věcmi. Utekla jsem hned, jak se ke mně otočil zády." Šeptla a v tu chvíli jsem se cítila provinile, že jsem to Blake napsala, ale zároveň jsem měla obrovský vztek, že se jí kdy vůbec dotkl.
,,Zabiju ho." Procedila jsem skrz zuby a chtěla za ním hned jít, ale Blake mě pohotově chytla za ruku.
,,Prosím ne." Šeptla.
,,Ty ho nezabiješ, ale já ano." Ozval se Max a aniž by kdokoliv stačil cokoliv namítnout, byl pryč.
,,Pomoz Blake se obléct a já s Charliem zatím skočíme pro auto. Sejdeme se před vchodem." Rozplánuje to Liv, aniž by komentovala Maxův odchod, a zmizí na chodbě. Zřejmě chápala tu sourozeneckou potřebu svou sestru chránit a zároveň si i přála, aby Nick dostal za vyučenou. Nebo alespoň já to tak cítila, i když jsme si přála, abych to byla já, kdo se mu podívá zpříma do očí a jednu mu vrazí.
,,Mrzí mě, že se to stalo. Měla jsem přemýšlet, než jsem tu zprávu poslala. Byla to hloupost. Strašně se omlouvám." Hlesla jsem a zoufale jsem se posadila na kraj postele, přičemž jsem pohled zabodla do její modřiny na ruce.
,,To neříkej. Nemůžeš za to. To já se s ním měla rozejít už dávno. S tou zprávou to stejně nemělo, co dělat. To, že tě miluju by se dozvěděl tak i tak." Jemně chytla mou bradu a natáhla se ke mně blíž. ,,Slyšelas? Miluju tě." Uculila se a ačkoliv jsme dnes obě prožily tu nejhorší noc, v tenhle moment jsem se nemohla neusmívat.
,,A já miluju tebe. Tak strašně moc tě miluju." Hlesla jsem a ihned jsem ji políbila. ,,Už v životě nedovolím, aby se tě jen dotkl, rozumíš? Nikdo už ti nikdy neublíží, prostě to nedovolím, protože jsem se o tebe v životě nebála tolik, jako dnes." Opřela jsem si čelo o to její a prsty jsem jí opatrně hladila po tváři.
,,Možná bychom měli jít, protože Liv s Charliem na nás už určitě čekají." Uchechtne se a obě se od sebe odtáhneme.
,,Dobře, pomůžu ti." Vymrsknu se na nohy a oběhnu postel, abych ji pomohla se zvednout.
,,Nejsem nemohoucí, jen mám pár modřin." Zasměje se, ale i tak mě nechá jí pomoct. Znovu se oblékla do svého oblečení a ruku v ruce jsme vyšli z nemocnice. ,,Měli bychom najít Maxe. Nechci, aby se dostal do problémů." Pronese hned, jak dojdeme k autu, které stálo u chodníku poblíž vchodu do nemocnice a o které se opírala Liv s Charliem.
,,Volala jsem Willovi a Cassie, jedou pro něj. Neboj se, určitě neudělá žádnou volovinu." Ujistí ji Liv a otevře nám dveře na zadní sedačky. Sama pak usedne dopředu vedle Charlieho, který nás zavezl domů. Po cestě se Blake zavíraly oči, byla zřejmě dost vyčerpaná, proto si alespoň položila hlavu na mé rameno a podřimovala. Přitom jsem ji palcem lehce kroužila po ruce a druhou ji objímala, aby věděla, že je vážně v bezpečí. Když jsme dojeli domů, byl tam už i Max s Willem a Cassie. Měl trochu pohmožděnou ruku a přiznal, že mu jich pár vrazil. Pak ale klidně odešel. Až dole u vchodu narazil na Willa.
,,Kdyby cokoliv, spím hned vedle." Vtáhne si Max Blake do náruče a pevně ji sevře. ,,Dávej mi na ní pozor." Mrkne na mě a pak se i s Liv odeberou do jejich pokoje. To samé udělá i zbytek obyvatel tohoto bytu. Když všichni zapadli dovnitř i já s Blake jsme zamířily do mého pokoje. Půjčila jsem ji její kdysi oblíbené triko, do kterého se převlékla a ihned se zachumlala v mé posteli. Já se taky převlékla do něčeho na spaní a pro můj klid jsem zamkla i náš pokoj, abychom byly v naprostém bezpečí. Když jsem si vlezla do postele, Blake v podstatě spala. Jen na vteřinu se probrala, aby mě krátce líbla na tvář a pak se zachumlala v mé náruči, kde ihned zase usnula. Mně se usínalo o něco hůře, protože jsem nad tím musela neustále přemýšlet. Jak se to mohlo stát, co všechno si musela prožít, jak strašné to celé bylo. Přísahám, že tohle už v životě nechci zažít, protože v ten moment, co mi vzlykala do mobilu, jsem chtěla umřít. Tak strašně mě to za ní bolelo. Vím, že tohle k lásce patří, ale znovu už se to nestane.
Doufám, že se máte všichni dobře :))
A jen chci říct, že pokud se vy či někdo koho znáte potýká s domácím násilím, věřte, že to opravdu není v pořádku, chyba není ve vás, a pokud možno začněte to řešit nebo případně někomu pomozte to řešit.
