Ráno mě probrala ostrá bolest hlavy. Se zkřivenou tváří jsem otevřela oči, které ihned popálilo ostré slunko pronikající skrz okna do pokoje. Chvíli jsem se vzpamatovávala, když mi došlo, že mám kolem sebe obmotané dvé paže a na zádech jsem cítila něčí nalepené tělo. Opatrně jsem stočila svůj pohled a spatřila tak koutkem oka spící Blake, která se ke mně nahá ze spaní tulila. Držela mě poměrně pevně, takže jsem neměla šanci se zpod jejího sevření vymanit, aniž bych jí nevzbudila. Dlaněmi jsem proto pohladila ty její a ještě si nějakou dobu užívala její přítomnosti a toho ticha, které náš pokoj zaplývalo.
Blake ale brzy po mě taky procitla a tvář hned zabořila do mé šíje. ,,Co to slunce?" Zamumlala proti mé kůži, což mě rozesmálo. Věnovala mi tam pár jemných polibků, než svou tvář znovu zvedla a natáhla se pro plnohodnotný polibek k mým rtům. ,,Tak jak se má jediná vyspala?" Rýpla si do mého včerejšího opilého stavu, načež se mi začaly vybavovat všechny vzpomínky. V tu chvíli mi došlo, že jsem včera večer Blake vážně požádala o ruku! Teda teoreticky, ale říct to naprosto střízlivá, možná by mi to ano i hned řekla. Najednou mě přepadla stydlivost. Nevěděla jsem totiž, jestli vážně očekává, že se jí dnes zeptám znovu nebo zda bude v pohodě, když to odložím na dobu neurčitou. Není to tak, že bych si ji nechtěla vzít. Udělala bych to klidně hned teď v téhle posteli, kdybych mohla, ale přeci jen jsme spolu jen pár měsíců.
Zabořila jsem proto stydlivě tvář do polštáře a raději se vyhnula jejímu popichujícímu výrazu. Ráda si ze mě utahovala, obzvlášť když jsem to byla já, kdo se opil a vyváděl samé kraviny. ,,Myslím, že tu radši zůstanu... Třeba po zbytek svého života." Zamumlám, přičemž zaslechnu její smích.
,,Ale notak. Vždyť o nic nešlo. Je dobře, že si se na tátově svatbě pořádně opila a hezky jeho štěstí oslavila. Navíc já si tvojí včerejší opileckou pozornost velice užila." Poslední větu šeptne přímo u mého ucha, díky čemuž mi ihned naskočila husí kůže. Věděla jsem moc dobře, na co narážela. Naše vdavky ji očividně tolik netrápily. Když jsem se konečně otočila tváří vzhůru a mohla se tak nadechnout normálního vzduchu, ozval se můj telefon. Blake se k němu natáhla, aby věděla, kdo mi píše a mohla mi to tak jednoduše sdělit. ,,To je táta." Obeznámí mě.
,,Můžeš mi to přečíst a odepsat mu? Ještě stále mě bolí hlava jako střep na to, abych se zvedla a něco dělala." Zaskuhrám jen při té představě. Blake se tak přetočí na břicho a bez problému popadne můj mobil. Poté ale následovalo dlouhé hrobové ticho. ,,Co? Co píše?" Zděsím se a nechápavě k ní stočím svou tvář. Blake vypadala, jakoby viděla ducha. Z tváře jí vyprchala veškerá barva, rty pevně svírala k sobě a oči jí potemněly. Veškeré jiskřičky v nich byly ta tam.
,,Zeptám se jen na jedno. Proč ti nějaký neznámý číslo posílá fotku, kde se muchluješ s jinou holkou a proč je tam datum staré pár měsíců?" Ani se na mě nepodívala a jen dál upřeně hleděla na obrazovku mého telefonu. Tentokrát mi byla má hlava fuk a rychle jsem se vymrštila do sedu. Nerozeznala jsem, jestli je Blake ublížená, naštvaná nebo jen šíleně žárlivá. Tak či tak jsem věděla, že to nebude dobrý.
,,Můžu ti to vysvětlit. Teda jen část toho. Já- já nevím, kdo mi to poslal. Přišlo mi to včera, ale není to nic důležitého. Nech to být." Pokusím se to celé zachránit, jenže ve chvíli, kdy se dotknu jejího holého ramena, se vymrští na nohy, hodí telefon do postele a začne se zběsile oblékat.
,,Není to nic důležitého? Mám to nechat být? Vysvětli mi tedy, proč tě ta holka líbá v době, kdy jsme už spolu byly?" Vykřikne, načež si všimnu slz, které zaplňovaly její oči.
,,Já nevím. Stály jsme na chodbě, ona mi vyčítala náš rozchod a pak mě najednou políbila. Já to nechtěla, nedala jsem jí absolutně žádnou záminku, aby mě políbila. A hned jsem se taky odtáhla. Nic to neznamenalo a zřejmě jen zkoušela, jestli mě vážně nesvede, ale pro mě to nic neznamenalo. Proto jsem ti to ani neřekla. Nic to pro mě neznamenalo a zapomněla jsem na to hned, jak se to stalo." Bráním se a už i já stojím na nohou a snažím se nasoukat do prvního oblečení, co mi padne pod ruku.
,,Tys na to možná zapomněla, ale já to teď z hlavy dostat nemůžu. Z nějakého důvodu si mi to neřekla, ne? Alex, já tak tvrdě dřela na tom, aby si mi odpustila, věřila mi a vše bylo zase jako dřív, ne-li lepší. A ty mi zatajíš takovou věc? Jak ti teď můžu věřit, že mluvíš pravdu? Jak si mám být jistá, že tahle pusa neměla pokračování?" Vyhrkla nazpět a během jejího krátkého monologu jí vytryskly nezastavitelné slzy.
,,Nemělo, přísahám. Miluju tě a ty víš moc dobře, že bych ti tohle neudělala. Na světě pro mě není nikdo jiný než ty a ty to víš. Tak se prosím vrať do postele a nech to být." Pokusím se situaci trochu uklidnit a sama si sednu na kraj postele a poklepu na místo vedle sebe.
,,Potřebuju přemýšlet a hlavně potřebuju odsud pryč." Hlesne, přičemž se jí ke konci zlomí hlas.
,,Jasně, takže se vyskytne první problém a ty odejdeš? Chceš si se mnou hrát a jakmile se objeví první vroubek, přestanu tě zajímat a najdeš si novou hračku?" Vyjedu po ní tentokrát já. Sama jsem nevěděla, odkud to celé přišlo. V životě bych nevěřila, že něco takového vyslovím. A Blake to očividně taky zarazilo. Překvapeně ke mně stočila ubrečenou tvář a váhala co říct.
,,Jak můžeš, po tom všem, po všech těch měsících, něco takového říct? Myslela jsem, že už se známe dost dobře a víme o sobě všechno, ale očividně některé tvé stránky a názory stále ještě neznám. A možná je poznat ani nechci." Pronese tak chladně, až mě samotnou z jejího tónu zamrazí.
,,Fajn. Pokud to tak chceš, tak prosím. Nic moc sis nevybalila, ne? Vezmi si kufr a jdi. Nebráním ti. Stejně jsem tušila, že jednou znovu utečeš. Zaplnila jsem alespoň trochu toho tvého naprosto prázdného a osamělého srdce? Už ti nestačí, že kolem tebe pobíhám jako poslušný pejsek?" Nechápala jsem, kde se to ve mně bralo. Tohle nebyla má slova. Nebylo to to, co jsem si doopravdy myslela, ani co jsem doopravdy chtěla říct. Byla jsem ale naštvaná a chtěla jsem jí ublížit, tak jako to ona dělala mě. Chtěla jsem být stejně tak chladná, jako to uměla ona. Věděla jsem, komu ta slova patřila a hned, jakmile jsem je vypustila z pusy, se mi protivila. Nic z toho nebyla pravda a já to věděla.
,,Dobře." Šeptla jen po tom, co mi několik sekund jen upřeně hleděla do očí, přičemž jí neustále po tváři stékaly nové a nové slzy. Já seděla nehnutě na posteli a mlčky sledovala, jak se sehnula ke svému kufru, nacpala do něj oblečení válející se hned vedle. Pak kufr zapnula a bez jediného pohledu se otočila a odešla pryč. Jen jsem zarytě seděla a hypnotizovala své staré dveře. Pamatuju si, jaké to bylo po mé hádce s Liv, když to o nás zjistila. Jak moc to bolelo. I když jsme se poprvé s Blake rozešli. Myslela jsem, že z té bolesti zemřu. Jenže teď to bylo celé horší. Jakmile jsem slyšela bouchnout hlavní dveře, dala jsem se do zuřivého breku. Ublížila jsem jí, věděla jsem to. A celé jsem to pokazila. Obyčejnou hádku jsem přetvořila do rozchodu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ještě před pár vteřinami jsme tu společně ležely a ona mě objímala kolem pasu. Tiskla se na mě svým nahým tělem, líbala mě do šíje a vše bylo naprosto dokonalé. A teď je pryč a možná už i navždy.
Jop, budu vydávat zřejmě každý den, dokud nebudeme u konce :))
