Let's fall in love again II. ✓

-6-

,,Zkrátka bude nejlepší, pro nás obě, když tohle skončíme a nějakou dobu se nebudeme ani vídat." Řekla a rukávem si utřela tváře mokré od slz.

,,Můžu k tomu taky něco říct?" Trochu se napřímím, přičemž Debby přikývne. ,,Nemám ti, co vytknout, protože máš ve všem pravdu. Ubližovala jsem ti a pořád to dělám. Tohle mezi námi se nemělo nikdy stát, protože ty si opravdu skvělá, krásná, chytrá a zábavná holka a každý, kdo tě má ve svém životě, je šťastlivec. I já to vím, jen mi mezi námi zkrátka něco chybí. Ale není to tvoje chyba, to já jsem tady ten problém. Věř mi ale," svezu se po křesle k zemi a dřepnu si těsně před Debby. ,,Bylo mi s tebou vážně dobře a mrzí mě, že se kvůli mě teď cítíš takhle. Máš ale pravdu, že já asi nikdy nebudu cítit to, co ty a není fér, abych ti něco namlouvala. Chci k tobě být upřímná a pokud si seš jistá, že tohle je to, co potřebuješ, souhlasím s čímkoli. Chci ale, aby si věděla, že ačkoliv ti nemůžu oplácet stejné city, tak to neznamená, že mi nebudeš chybět nebo že mě to nebolí. I přes to všechno si byla má kamarádka a pomáhala si mi se cítit lépe. Svým způsobem tě miluju, jen ne tak, jak by sis zasloužila." Opatrně jsem ji chytla za dlaně a přiměla ji, aby mi pohlédla do očí, aby viděla, že každé slovo myslím opravdu vážně. Když jsem i já utichla, obě jsme jen seděli a hleděli si do očí. Překvapilo mě, jak moc mě nakonec bolí to, že ji ztrácím. Je to ale moje vina, takže si tohle všechno zasloužím. 

,,Asi bych měla jít." A bylo to právě Debby, kdo tuhle naší tichou minutku a oční kontakt přerušil, když se prudce zvedla na nohy a natáhla se po svém batohu. ,,Myslím, že tu mám nějaké věci, takže si pro ně pak někdy přijdu. Dám ti dopředu vědět." Sklopila zrak k zemi. Bylo vidět, že už chtěla jít, být co nejdál ode mě. Když jsem nic neříkala, otočila se a vydala se ke dveřím. 

,,Debby, počkej!" Vyhrkla jsem a i já se prudce vymrštila na nohy. Přešla jsem k ní a bez váhání jsem ji naposledy políbila. Paradoxně to byl asi náš nejlepší polibek za celou dobu. Ruce jsem měla položené na jejich tvářích, zatímco ona je položila na mé boky, kde v dlaních drtila mou mikinu. Přála jsem si, aby ten polibek nikdy neskončil, aby nikdy neodešla. Ve chvíli, kdy se ale ode mě odtáhla a já otevřela oči, mizela akorát ve dveřích a do několika vteřin byla pryč. nejen z bytu, ale i z mého života. Stála jsem na místě, hleděla na ty otevřené dveře a ruce jsem si zabořila do vlasů. 

,,Co se stalo?" Nakoukla ke mně Cassie, která se tvářila tak, že moc dobře věděla, co se stalo, jen se chtěla ujistit.

,,Skončila to. Je to vůči ní fér, už jí nechci ubližovat." Hlesnu, přičemž se Cassie smutně pousměje.

,,Udělali jste obě správnou věc. Neříkám, že mě to nemrzí, ale nebyly jste si souzené a nikam by to stejně nevedlo." Opatrně vešla do mého pokoje a přitáhla si mě do objetí. ,,Ale třeba, když jí dáš trochu času a dostane se přes tebe, budete moct být kamarádky. Chce to ale čas."

,,To bych si vážně přála, doufám, že máš pravdu." Odtáhly jsme se od sebe a ji věnovala upřímný úsměv. ,,Myslím, že se půjdu na chvíli projít, pročistit si hlavu a tak." Natáhnu se po sluchátcích, co se mi váleli na polštáři. 

,,Dobře a co takhle se prvně převléct? Seš celá promočená." Uchechtne se a sjede mě pohledem. Až teď mi dojde, že jsem stále mokrá. Sama jsem se sobě zasmála a vzala si na sebe suché oblečení. Venku už díky bohu pršet přestalo, takže nebyl potřeba ani deštník. Jen jsem si strčila sluchátka do učí a rozešla se ulicemi pryč. Ani nevím, kam jsem mířila, zkrátka jsem šla tam, kam mě mé nohy vedly. Nakonec jsem došla ke starému molu, kde akorát na lavičce seděl postarší pár pozorující zvedající se vlny. Mile jsem se na ně usmála, zatímco jsem procházela kolem nich. Přešla jsem až k okraji, kde jsem se lokty opřela o dřevěné zábradlí a trochu jsem se nahnula přes. Vytáhla jsem si sluchátka z uší, abych slyšela šumění moře a dunění, jak vlny narážely do sloupů mola, aniž by s ním pohnuly. Když se na vteřinu hladina uklidnila, předtím než přišla další vlna, zahlédla jsem pár malých rybek, jak si plavou vstříc moři. Musela jsem se pousmát. Přála bych si být taky tak odvážná a volně se vydat vstříc světu. Ačkoliv jsem se vydala vstříc New Yorku, bezhlavě, jen abych si splnila mámin sen, ale stále mi nepřišlo, že žiju ten život, který jsem si tak hluboce přála. Mělo to tu být jiné. 

,,Dneska je docela větrno, že?" ozval se velmi povědomý dívčí hlas vedle mě. Vyděšeně jsem stočila pohled k její tváři, která se oproti té mé zdála až neuvěřitelně klidná. Vítr si pohrával s jejími tmavými vlasy, které voněly stejně jako moře. Rty měla lehce pootevřené, jakoby stály o mou pozornost. Oči měla zabořené do dáli, až po chvíli mého zaraženého mlčení se ke mně konečně otočila. ,,Co? New York není až tak velký, abychom se tu nepotkávaly." Uchechtne se Blake jakoby vlastně o nic nešlo.