Let's fall in love again II. ✓

-32-

Když jsem se ráno probrala, místo vedle mě bylo prázdné. Tolikrát jsem lehávala v téhle posteli, stočila svůj pohled do strany a měla šanci tak pohlédnout na její nádhernou tvář. Ať už spící nebo roztomile se usmívající. Chyběl mi její pohled, její oči s těmi plamínky, plné narůžovělé rty kdykoliv připravené k polibku i ten malý nos zdobený stříbrným kroužkem. Dokonce mi chyběl i každý pramínek vlasů padající do její dokonalé tváře a znemožňující mi tak pohled na ní. 

Dychtivě jsem se vymrštila do sedu a rozhlédla po pokoji. Blake ale nikde nebyla. Spustila jsem tak svá chodidla z postele a nakonec se i postavila. Hodila jsem na sebe nějaké tepláky, tílko a mikinu, ve které včera Blake přišla. Celá voněla jako ona. Její parfém, vůně růží a vzduch čerstvě po dešti. 

Natáhla jsem se ještě po svém telefonu, kde jsem měla jednu nepřečtenou zprávu od neznámého čísla. Byla to nějaká fotografie. Nechápavě jsem zprávu otevřela a když jsem fotku spatřila, veškerá krev v žilách mi ihned ztuhla. Byla jsem na ní totiž já spolu s Debby tenkrát u nás ve škole, kdy se na mě bez optání vrhnula. Nechápala jsem, kdo mi to poslal, ani proč to vůbec někdo vyfotil. Pár minut jsem na obrazovku jen hleděla, než sama od sebe potemněla. Nechápala jsem to a zároveň mě to lehce znervozňovalo. Dnes to byl ale tátův den a s Blake se zatím skvěle bavíme, takže to nebudu ničím takovým kazit. Navíc o ni nešlo a i když jsem to Blake neřekla, nic to pro mě neznamenalo, takže není důvod něco říkat. Vyjela jsem tedy ze zprávy a telefon odhodila zpět na noční stolek.

Jakmile jsem prošla dveřmi svého starého pokoje, ihned jsem ze zdola zaslechla několik hlasů. Většinu z nich jsem moc dobře poznávala, některé tak úplně ne, ale ten jeden hlas vynikal mezi všemi ostatními. Doslova mě svými tóny vábil k sobě. Když pak následoval její smích, myslela jsem, že mi vyskočí srdce z hrudi. Zběsile jsem seběhla schody dolů a brzy na to jsem se ocitla mezi všemi těmi lidmi. Převážně ženami. Kat seděla poslušně na stoličce vedle linky, zatímco má přítelkyně stála blízko ní a štětcem jemně obtahovala její rty. Liv s plnou pusou koláče pozorně sledovala její ladné pohyby, až skoro zapomněla žvýkat. Babička byla ale první, která si mě všimla. 

,,Zlatíčko, probudili jsme tě snad?" Vyhrkla a starostlivě pleskla svými dlaněmi o sebe. Všechen zrak tak po jejích slovech padl na mě. Mě ale zaujal jen jeden pár tmavých očích, ve kterých se přesně jako na povel objevilo hned několik jiskřiček. Po nich samozřejmě následoval úsměv, jak můj, tak její. Kat si všimla našich propojených pohledů a sama se tomu trochu nenápadně uchechtla. 

,,Blake, můžeme si dát pauzičku, jestli potřebuješ." Dodala, načež se Blake jakoby probrala z transu a přerušila náš pohled. 

,,Ne, v pohodě. Promiň." Uchechtla se nervozně a znovu se vrátila ke své práci. 

,,Ne, v pohodě, Babi. V kolik si dorazila?" Dám se do pohybu a snažím se zachovat naprosto klidnou hlavu, ačkoliv celé mé tělo šílelo z toho, jak dobře vypadala v mé košili, kterou si zřejmě ukradla z mého kufru. Navíc kalhoty, které měla na sobě, dokonale zvýrazňovaly její křivky a délku jejích nohou. Nemohla jsem se na ní vynadívat, ale i tak jsem se snažila to vše zamaskovat. Ledabyle jsem se usadila na linku a svůj pohled přesunula na svou kamarádku, která stále přežvykovala svůj koláč. 

,,Před chvílí. Ani jsem se nestihla nasnídat, protože Max úplně šílel." Postěžuje si, což nás všechny rozesměje. Nenápadně věnuju pohled Blake, která se v tu samou chvíli podívala mým směrem a mírně se ušklíbne. 

,,A tady to vidíte. Muži pořád tvrdí, jak jsme z těch svateb nehorázně na větvi, přitom ve finále to jsou právě oni, kteří z toho šílí nejvíce." Pronese babi, čímž nás všechny rozesměje ještě víc. Hned na to mi do rukou strčí i mou porci koláče a čerstvou kávu. ,,Honem se nasnídej a pak se dej do příprav. Budeme tu od tebe potřebovat ještě nějakou pomoc." Rozkáže mi, takže se radši ihned pustím do jídla.