Let's fall in love again II. ✓

-5-

Dny plynuly, práce do školy přibývala a já nedělala nic jiného, než že jsem chodila na přednášky nebo jsem byla zavřená v pokoji. Musím přiznat, nebyly to mé zrovna nejlepší dny. Snažila jsem se být v pohodě, nemyslet na nic z minulého víkendu, ale šlo to dost těžce. Stačila vteřina nepozornosti, jedno hloupé zakoukání se na random předmět a už to bylo. Ty vzpomínky, její oči, pohled, pootevřené rty, vůně. Všechno to zaplavilo mou hlavu a smyslové orgány, až jsem z toho šílela. Bylo to, jakoby vážně stála hned u mě, ale když jsem se zrakem odtrhla od bodu zakoukání se, nebyla tam. Bláznila jsem z toho. Bláznila jsem z ní. Zase. Stačilo hloupých pár vteřin a jako bych byla zpět na střední, stála na té dlouhé chodbě a hleděla jí zpříma do očí, zatímco se mi snažila rozmluvit Kylea. V té době se mi to líbilo, jak drzá a ochranářská byla. Myslela jsem si, že žárlí, což pravděpodobně byla pravda, ale doteď nevím, na koho přesně. 

Už zase jsem se ponořila do svých myšlenek o ní, že jsem úplně přeslechla křik mého jména za mými zády. Kráčela jsem nepřítomně dál, dokud něčí ruka nepřistála na mém rameni a neotočila mě k sobě čelem. 

,,Alex, volala jsem na tebe. Všechno v pohodě?" Debby vypadala ustaraně a dosti zmokle. Až teď jsem si všimla, že vlastně celou dobu prší. Najednou jsem ucítila své úplně promočené vlasy, jak se mi lepí na tvář stejně, jako mé oblečení. 

,,Jo, promiň. Já- jen jsem se trochu zamyslela." Rychle jsem zamaskovala svůj zmatený výraz a snažila jsem se působit více přítomně v tomhle světě. ,,Co se děje?" Až po chvíli mi doopravdy došlo, že přede mnou stojí Debby, moje Debby. Vlastně ne moje jako moje, ale dejme tomu, že je moje. Vlastně je moje, protože je moje kamarádka, zároveň je moje kamarádka s výhodami a mám pocit, že brzy to bude moje bývala kamarádka s výhodami. 

,,Chtěla jsem za tebou přijít už dřív, ale tak nějak jsem tušila, že obě potřebujeme chvíli čas. Chtěla bych si promluvit, ale asi spíš někde v suchu. Chceš jít na kafe nebo k vám?" Přes všechny ty vzpomínky na Blake a mé vnitřní uvažování o ní, jsem úplně zapomněla, že jsem se na tom večírku pohádala s Debby. Vlastně celý večírek, kromě těch hloupých dvou minut, byl jako v mlze. Najednou jsem si připadala tak sobecky. Ať jsem si to chtěla přiznat nebo ne, něco jsem s Debby měla. Dělala jsem ji tak nějaké naděje a přiměla ji k určitým citům. A místo toho, abych tenhle náš zamotaný vztah s ní řešila nebo se jí alespoň věnovala a myslela na ni, mám plnou hlavu Blake. Byla jsem sobecká, protože jsem si neustále snažila udržet Debby u sebe, i přesto že jsem věděla, že jí to ubližuje. 

,,Asi k nám, jestli to nevadí. Mám pak ještě nějakou práci, takže-" Nechala jsem větu otevřenou a bez čekání jsem se rozešla znovu domů. Debby mě okamžitě následovala a mlčky jsme obě došly až k větší bytovce. Vzduch kolem nás byl tak strašně těžký, obě jsme to cítily. Stále v tichosti jsme vyjeli výtahem nahoru a prošli děravými dveřmi do bytu. Cassie stála v kuchyni a akorát připravovala něco ke svačině, zatímco Will s Charliem hráli nějakou videohru. 

,,Debby," zazubila se okamžitě Cassie, když nás spatřila v předsíni. Kluci ihned zastavili hru a přesunuli svou pozornost na nás. ,,Nevěděla jsem, že přijdeš. Dáte si holky něco k jídlu? Zrovna si dělám nějaké ovoce." Cassie měla Debby vždycky hrozně ráda. Když totiž nebyla se mnou v pokoji, trávila s Cassie dost času v naší společné místnosti (což je vlastně akorát obývák spojený s kuchyní) a neustále si o něčem povídali. Byly jako vážně dobré kamarádky, což se mi vždy hrozně líbilo, ale teď jsem se cítila trochu nepříjemně, jelikož jsem nevěděla, co se dneska s námi stane. Nechtěla jsem, aby si Cassie dělala naděje a já jí to pak musela vše vysvětlovat. 

,,Asi ne, díky. Jdeme ke mně, kdyby něco." Koukla jsem tázavě po Debby, která kroutila hlavou, že nic nechce a pak se i s ní rozešla k mým dveřím, kam jsme hned zapadli. Nevěděla jsem, co dělat, co s rukami, kam si sednou nebo mám snad stát? Všechno to bylo tak děsně zvláštní. I Debby se zdála nesvá, ale nakonec se vzchopila a posadila se na mou postel. Nechtěla jsem ji narušovat její zónu ani působit nezaujatě, proto jsem si sedla do svého křesla u stolu, které jsem si natočila blíže k ní. Chvíli se slovy váhala, zřejmě si to vše ještě promýšlela znovu v hlavě. Nakonec se ale napřímila, zhluboka se nadechla a navázala oční kontakt. 

,,Nepřišla jsem se hádat ani nic podobného. Spíš nechci působit tak, že mi je jedno, co se na tom večírku stalo. Přála bych si, abys mě nechala celou dobu mluvit, vyslechla mě a až domluvím, můžeš mi říct, jestli to vidíš stejně nebo ne. Dobře?" Její tón hlasu byl až překvapivě klidný. Všimla jsem si ale, že se jí trochu třásly dlaně a zřejmě se jí i potily, protože si je neustále otírala o džíny na stehnech. Přikývla jsem tedy a mlčela, dokud nezačala opět mluvit. ,,Dost jsem o tom večeru přemýšlela, znovu si to všechno přehrávala v hlavě. Nejdřív jsem si myslela, jak strašně si mi ublížila, že už s tebou končím. Ale pak mi tak nějak došlo, že to, co se tam stalo, nebyla jen tvá chyba. Řekla bych, že obě jsme se zachovaly špatně, ale to neznamená, že se s tím nedá nic dělat a přestaneme se vídat." Těžce vydechla a složila si ruce do klína, aby působila o něco klidněji. Všimla jsem si, že si ale ihned začala nenápadně žmoulat rukáv mezi prsty. ,,Měla si pravdu, nejsem tvoje přítelkyně a ty nejsi moje. Neměla jsem to říkat, ale abych byla upřímná, někdy mám pocit, jako bychom byly. Občas, když se na mě díváš tím svým pohledem, mám pocit, že ke mně vážně něco cítíš a že to možná bereš stejně. Teď už vím ale, že ne a je to v pořádku. Šli jsme do toho s tím, že z toho nebudeme dělat žádnou vědu, že se nezamilujeme. Bohužel jsem to ale tak trochu podělala." Zoufale si prohrábla mokré vlasy a uhnula přede mnou pohledem. Viděla jsem v její tváři veškerou bolest, kterou právě teď cítí, a to mě naprosto ničilo. Tohle jsem neměla nikdy dopustit. Chtěla jsem ji k tomu něco říct, nějak ji ujistit, že mi na ní vážně záleží, ale jakmile jsem pootevřela ústa a nadechla se, okamžitě mě přerušila svými slovy. ,,Nevím, co si měla v plánu s tím klukem, ale nebudu se ti za to omlouvat. Záleží mi na tobě a už jen jako tvá kamarádka jsem nemohla dopustit, aby si v tomhle stavu něco takového provedla, protože vím, že později by si toho litovala. Nicméně znovu už to neudělám, to ti slibuju. Já už totiž nemůžu být dál v tvém životě, dohlížet na tebe a dávat ti tohle všechno, protože ty mi to neoplácíš, naopak o to snad ani nestojíš. Už si nemůžu takhle dál ubližovat a něco si namlouvat jen proto, že se bojím vidět pravdu." Oči se jí zaplnily slzami, které ji okamžitě začaly stékat po tváři. I mě se zamlžil zrak, protože ačkoliv jsem věděla, že to je správné rozhodnutí, nechtěla jsem o ní přijít. 

,,Takže co navrhuješ?" hlesla jsem, načež má slova pár vteřin zůstala viset ve vzduchu. 

,,Skočit to, ať už to je cokoli."