Hierarchie /Adventní kalendář 2021/ ✓

2.

CONAN FEARGHALL

Mé prsty v dokonalém souladu již několik dlouhých hodin dopadají na klávesnici notebooku. Hodinky hlásí půl šesté ráno. Slunce se brzy začne hlásit o nadvládu nad světem. Ticho prostupuje celý smečkový dům.

Naopak v mé mysli je momentálně tornádo. Každá myšlenka je mi k něčemu dobrá, ale já si nedokážu vybrat, které jsou ty nejdůležitější. Již druhým týdnem pracuji na smlouvě, kterou všichni vůdci ostatních smeček na shromáždění podepíší. Je mi celkem ukradené, že nebudou chtít. Buď budou souhlasit, nebo si zadělají na pěkný problém. A ten by teď, v momentě, kdy se každým dnem očekává začátek velkých problémů s lidmi, byl velmi nežádoucí.

Prakticky jim nezbyde jiná možnost, než podepsat a vydat mi napospas volné území sousedící mé smečce. A ti, co nebudou chtít nic na oplátku? Jednoduché, zůstanou žít. Tomu já říkám politika. Když něco chci, tak to nakonec pod mou nadvládou i skončí.

Jakmile zaslechnu zvuk rychlé chůze z druhé strany chodby, znamená to pouze jediné. Problém. ,,Vstupte,” oznamuji ještě dříve, než dotyčná osoba stihne zaklepat.
,,Zvedej se. Jdeme.”
,,Kam?” zavrčím. ,,A neuškodilo by ti mluvit se mnou s větší úctou.”
,,U potoka hlídka našla dvě mrtvoly. Tvrdí, že jsou to naši.” V ten moment se zarazím. ,,To není možné, cítil bych jejich smrt,” neodpovídá, pouze zrychlí a jakmile proběhne vchodovými dveřmi, mění se ve vlka.

Následuji jeho kroky a o moment později na půdu dopadnou čtyři velké tlapy. Nikdo z mé smečky nemohl zemřít, cítil bych, jak se jejich pouto s mou osobou přetrhává. Tak to funguje pokaždé. Chvíle bolesti a poté nic, jsou pryč. Prázdno.

 Jenže já nic necítil, tudíž to nemohou být moji vlci. Možná, že se hlídka jen spletla. V minulém měsíci jsme přijali mnoho nových členů z okolních smeček, kteří ještě nejsou oficiálně mými vlky. I to mi dělá starost. Modlím se, aby to nebyl nikdo z nich. Nemám rád vysvětlování smrtí. A navíc na to doopravdy momentálně nemám náladu. Mám vyšší cíle.

Po několika minutách spatřím hlídku a ona těla. Tato část protékajícího potoku je vcelku blízko smečkovému domu. Nechápu, jak se zde něco takového mohlo stát. Měním se zpět do lidské podoby a klesám na jedno koleno vedle obětí. Nejsou to mí vlci, ani nikdo z nových členů, kteří zatím nebyly oficiálně přijatí do smečky. Avšak jeden pach je silnější než ostatní. Nelze jej ani popsat, avšak vyvolává ve mně pocit nicoty a prázdnosti. Samotáři. Ty odporné bytosti, co mají ještě tolik odvahy na to, aby si říkali vlkodlaci jako my. Vznešené smečkové bytosti.
 
,,Spalte je!” zvedám se s výrazem plným nechuti a obracím svou pozornost ke Camdemovi - své Betě. Ten se na mně jen omluvně podívá, než vykročí zpět směrem k smečkovému domu. ,,Nevěděl jsem to,” nadhodí po chvilce chůze.
 ,,Já vím. Jinak bys mě sem netahal a dávno bys ty odpornosti nechal spálit,” jeho odpovědí je pouze přikývnutí. Moc dobře si byl vědom toho, že Samotáře moc nemusím. Tedy, spíše většina z nich, se kterými jsem se setkal, nepřežila. Otázkou je, zda bohudík či bohužel?

Camdem mlčí, zatímco kráčíme lesní cestou. Stále ještě v lidských podobách. ,,Něco tě trápí,” houknu na něj. Možná, že je mým Betou, ale ani on neschová své city před mnou, jakožto svým Alfou.

Přikývne, prohrábne si rukou na rudo obarvené vlasy, ale stejně mlčí. Až po několika minutách promluví. ,,Uvědomuješ si, že to, co se chystáš udělat na sněmu, je vlastně sebevražda? Spousta našich vojáků hlídá lidi a nemůže popřípadě bránit smečku.”

Tak tohle ho poslední týden tak znepokojovalo. Nebyl si jistý, že můj plán vyjde. Came, já se učil od nejlepšího. To si piš, že vyjde. I když.. připouštím, že i já sám mám jisté obavy, ale ty se netýkají samotné smlouvy. Spíš toho, kolik Samotářů žije na tom území.
,,Camdeme, vím, co dělám. To nejlepší pro svou smečku.”
,,No jasně, nech nás zabít při první příležitosti, kdy můžeš,” naštvaně se otočí a jde směrem vzdalujícím se od smečkového domu. ,,idiot… pitomec… co...myslí?” I přes můj velmi výkonný sluch se mi podaří díky jeho mrmlání pochytit jen několik slov. A moc dobře vím, že všechna jsou určená mé osobě. No nevadí.

Pokračuji v chůzi směrem do své pracovny. Čeká mně dalších několik hodin nad smlouvou, poté smečkové záležitosti, pár nedořešených osobních záležitostí a někdy zítra spánek. Vcelku nabitý den.

Při vstupu do kanceláře okamžitě kontroluji čas. Čtvrt na sedm. To není špatné. Kontroluji poslední činnosti na notebooku. Smlouva, smlouva a smlouva. Poslední dobou mi hlavou neběží nic jiného. Možná bych měl přehodnotit svůj dnešní program a pro jednou si odpočinout.

Ještě chvíli přecházím po pokoji jako zvíře v kleci, než se rozhodnu jít najít Camdema. Pomocí čichu poznám, že se ještě nevrátil do domu, tudíž musím za ním ven. Nakonec jej nacházím, jak pozoruje hořící těla Samotářů. Jak dojemné.
,,Na dnešek ti přenechávám smečku. Starej se o ni dobře,” oznámím mu, když dojdu k jeho boku.
,,Čekal jsem to.”
,,Prosím?” většinou jsem velice chápavý, ale teď jsem mimo.
,,Jdi, potřebuješ to,” kývl a dál hleděl do ohně. Všude ve vzduchu byl smrad spáleného masa a té odporné prázdnoty. Zvedal se mi z toho žaludek a to si sám sobě musím podotknout, že vydržím hodně věcí.

Nejprve se v rychlosti vracím do smečkového domu - mám hlad. V hlavní kuchyni je vždy něco k snědku. Objevím chléb a v lednici vajíčka. Nejsem kuchař, ale tohle nejde zkazit. Sázená vejce snad ještě nikdy nikdo nezkazil.

O pár minut usedám ke stolu s trochu tmavší snídaní, než jsem počítal. Opravuji se, lze je zkazit. Ještě, že si normálně nevařím já sám, protože jinak bych už dávno zemřel kvůli své neschopnosti v kuchyni.

Tam patří ženy, ne muži. A jednoho dne, až přijde ten den, kdy potkám svou družku, ujistím se, že to bude chápat i ona. Nemíním totiž dopadnout jako Camdem, kterému se jeho družka neustále vzpouzí a vydupala si i to, aby směla chodit do práce.

To je zase záležitost mužů. My chodíme do práce, staráme se o to, aby rodina měla peníze, zabezpečujeme ji. Naše ženy by si měly být vědomy jejich podřízené pozice. Ony patří do domácnosti, starají se o nás, jakožto své druhy a o naše společné děti. Tak to prostě je a bude.

Rychle se nasnídám, špinavé nádobí nechám ležet na sporáku a na stole a znovu mířím k hlavním vchodovým dveřím. Tichý ruch mi napovídá, že dům se pomalu probouzí k životu. Nejvyšší čas na to, rychle odsud vypadnout. Tedy pokud chci jeden den volna po čtyřech letech vlády nad smečkou.
 
Nechávám Rykera - svého vlka - převzít kontrolu. Znovu, dnes již podruhé se měním do vlčí podoby. Tentokráte však z úplně jiného důvodu. Momentálně toužím po několikahodinovém běhu o samotě, kdy budu moct přemýšlet.
   

Den druhý a s ním přichází na světlo i Conan, náš Alfa příběhu.

Hezký den všem,
Aisha