Hierarchie /Adventní kalendář 2021/ ✓

13.

KAYLEEN DOVJE

Lillian se probouzí o pár minut později. Věci již máme nachystané u dveří a jsme připraveni odejít.

,,Mamí," vrhá se ke mně a objímá mě. Snažím se nedat na sobě znát, jakou bolest mi tím, že mě objímá, způsobuje.

,,Ahoj, maličká," usměju se na ní. ,,Půjdeme se převléknout a pak vyrazíme, ano?"

,,Kam vyrazíme?" nevím, jak jí odpovědět. Pomoc hledám u Adama. Ten se k ní shýbne a rozcuchá jí vlasy.

,,Uděláme si takový malý výlet. Co ty na to?" usměju se, když nadšeně nadskočí. Nevím, co všechno v tu noc viděla, ale když mě bere za ruku a jde směrem ke koupelně, je  mi jasné, že toho spatřila až moc.

Mou ruku pouští až v momentě, kdy dorazíme do koupelny. Čekám, než si dojde na záchod a umyje si ruce. Vracíme se do obývacího pokoje. Jakmile se shýbnu, abych ještě jednou zkontrolovala obsah tašek, začnou se mi objevovat černé fleky před očima. Zlomená žebra a klíční kost se bolestivě ozývají. Pomalu vstanu a chytám se skříňky. Nechci si to přiznat, ale vím, že jsem slabá. Potřebovala bych se nejdříve zotavit, než se vydáme na cesu. Na to ale není čas. Smečka se zajisté bude chtít pomstít za zraněného vlka.

Adam vkročí do místnosti a v rukou má talíře plné jídla. Lillian se vrhá na snídani.

,,Musíš se také najíst," starostlivě mě sevře v náručí. Vymaním se od něj a stanu naproti němu. Když na jeho tváři spatřím odmítnutí, zalituji, že jsem se odtáhla.

,,Potom. Máš někde mapy?" kývá a obrací se k jednomu z batohů. Vytahuje je a rozkládá na stůl. Jsou na nich již vyznačené trasy.

,,Tady," ukazuje na černou fixou označenou stezku. ,,Je to nejrychlejší způsob, jak se dostat z totohle území. Dostaneme se však na území jiné smečky a nejlepší bude zamířit hned k vojákům na hranicích. Bez svolení jejich Alfy se přes to území nedostaneme," zamračím se. To by mohl být problém.

,,Jde to i jinak?"

,,S tvým stavem? Obávám se, že..." větu již dokončit nestihne. Dveře z chodby vyletí z pantů. Automaticky zaujímám ochranný postoj před Lillian. Ta se na mě zezadu natiskne. Adam stojí hned vedle nás.

Střetávám se s pohledy třech vlků. Toto však nejsou nezkušení mladíci, ti, s kterými máme dnes čest, jsou vojáci. Vycvičení k zabíjení. Smečka si pro mě přišla.

,,Půjdete s námi," oznámí jeden z vlků a podívá se na Lillian. Zavrčím. To se budeš muset nejdřív dostat přeze mě. Otáčím se na Adama. Natahuje ruku k Lillian a ta se jí chytá. Pomalu kývnu.

Než se stihnu znova nadechnout, rozpoutá se boj. Teď již s dýkou v ruce se vrhám proti vlkům. Snažím se Adamovi a Lillian udělat prostor, aby mohli proklouznout ven. Jakmile se mi podaří vyměnit si s vlky pozice, spatřím Adama, již ve vlčí podobě a s Lian na zádech. Dál už je sledovat nestíhám.

Moc dobře vím, že ty vlky nikdy neporazím. Ani se o to nesnažím. Jen je potřebuju co nejdéle zdržet. Čelím jejich výpadům, ale bez úspěchu. Nemám šanci, své tělo už přestávám vnímat. Před očima mám téměř šedo.

Ještě chvíli...

Ani to se mi nepodaří, protože mi jeden z nich chytá ruku s dýkou a protáčí jí dozadu. Jakmile se ozve lupnutí, bolestivě vykřiknu. Pak vnímám už jen tvrdou pěst, která se setkává s mým spánkem. Černo.

/   /   /

Probírám se v agónii bolesti. Oči mám stále zavřené, když se pokusím pohnout. Ozve se však zařinčení řetězů. To mě donutí je otevřít. Brzy na to, jakmile se mi zostří zrak a začnu torchu vnímat, zjišťuji že mám ruce nad hlavou spoutané řetězem, který vede ze stropu místnosti. Spičkami prstů u nohou se sotva dotýkám země. Sakra. K bolesti žeber a klíční kosti se přidává bolest z vykloubeného ramene a pulzující bolest hlavy.

Z tohohle se jen tak nedostanu. Pokusím se, vší silou co ve mně ještě zůstala, trhnout svým tělem. Řetěz se se mnou trochu zhoupne, ale nevidím nejmenší známku toho, že by měl povolit. Až na několikátý pokus se mi podaří ustálit se na místě. Poraženě nechávám svou hlavu padnout dopředu.

Vím, kde jsem. Cely ve všech smečkách jsou stejné. A podobně i zapáchají. Nakrčím nos.

Thally? Pamatuješ si něco víc, než já?, ptám se své vlčice. Když se mi neozve, zavřu oči. Musím vědět, jestli je Lillian v pořádku. Na ničem jiném nezáleží. Nebýt jí, mohla bych svůj boj zde ukončit. Na další zamýšlení se nemám čas. Slyším přibližující se kroky a následně odemykání dveří. Dovnitř vstoupí dva muži. Obklopuje je moc. Nemusím se na ně podívat, abych věděla, čím jsou. Alfa a Beta smečky. Můj konec bude rychlý.

,,Tady jí máš," ozve se nejistě první muž. Udoudím, že se jedná o Betu.

Následují kroky. Ruka se dotkne mé brady a mně v ten moment ztuhne krev v žilách. Snažím se dýchat stále stejným tempem, nedat na sobě nic znát. Když mi ale hlavu zvedne, donutí mě tím podívat se mu do očí. Setkávám se s jeho pohledem. Není to jiskřivý pohled muže, který právě našel svou spřízněnou duši. Ne, to s čím se setkávám, je tvrdý pohled Alfy, který vkročil do této cely s úmyslem zabíjet.

Přesto obětuji několik vteřin, abych si ho prohlédla. Kaštanové vlasy mu ladí s očima, ve kterých se však nachází především nenávist. Zahlédnu však i záblesk bolesti. A jinak nic, žádná radost. Ani nejmenší. Nic.

,,Tak tys málem zabila člena mé smečky?" pouští mou bradu a udělá dva kroky zpět. Ruce si zkříží na hrudníku. Vlčice ve mně kňučí odmítnutím. Prudce se nadechnu. Je možné, aby se bolest ještě zvětšila? Mám totiž takový pocit. Po dlouhé době se mi chce brečet. Nesmím to na sobě ani v této situaci dát znát. Tedy, hlavně v této situaci.

Zavrčím. ,,Chtěl ublížit mé dceři," vyštěknu na něj. ,,Jen jsem ji bránila!"

,,Dceři..." jeho hlas se mění do zavrčení. ,,To snad není možný!" naštvaně uhodí pěstí do stěny cely. Trhnu sebou a řetěz znovu zacinká. Podívá se nade mě. Beta nás nechápavě sleduje.

,,Camdeme, klíče," Alfa natahuje ruku k druhému muži, Camdemovi, který je tedy jeho zástupcem.

,,Ale..."

,,Dej mi ty zpropadený klíče, sakra. Ještě jedno slovo a bolet to bude i tebe," otáčí se k němu.

,,Říkals, že jí nezabiješ," roztřesu se. Musím se dostat k Lillian. Nebo alespoň zjistit, jestli se jim podařilo utéct.

,,Nemám v plánu ji zabít," sebere mu z ruky klíče a jde ke mně. Když řetěz povolí, padám mu k nohám. Chci se zvednout, ale mé tělo protestuje. Podaří se mi zvednout k němu alespoň pohled. Dívá se přímo na mě. ,,Zatím..."

Polknu, ale to už se otáčí a odchází. Roztřeseně se vyškrábu na nohy. Alfa se zastavuje ve dveřích cely. ,,Našli jste to dítě?" dech se mi zarazí. Ztuhnu. Dívám se mu do očí.

,,Ano, jen kousek od hranic. Byl s ní ještě muž. Oba už vezou sem," Beta si od něj znovu bere klíče. Alfův pohled se mění. Nenávist zůstává, ale přidává se vztek a ještě něco dalšího, co nepoznám.

,,Ne!" vykřiknu, než donutím své tělo proměnit se do vlčí podoby. Rozebíhám se k nim, ale setkávám se s chladným materiálem dveří. Bolestivě zakňučím.

,,Počkáme si na ně a pak si s nimi popovídáme," Beta něco potichu odpoví a odchází.

Znovu narážím do dveří. Snažím se je drápy alespoň poškrábat, něco. Nějaký malý úkaz toho, že se odtud dá utéct. Alfa na druhé straně dveří se prudce nadechne. ,,Spolu si promluvíme potom," nastává chvilka ticha. ,,Tvou dceru nezabiju. Ale to samé nemohu říct o tom vlkovi," poslední věta zněla spíše jako zavrčení. Znovu začnu škrábat drápy na dveře. Alfa ještě chvíli stojí na místě, než se rozejde pryč.

Dobrý večer přeji,

ach Conane, copak jsi to jen provedl? Kayleen na toto jen tak nezapomene. Kéž bys začal trochu jinak...

Zítra nás čeká pokračování z pohledu Conana. Uvidíme, jak bude reagovat na Lillian a Adama.

Hezký zbytek dne,

Aish