Hierarchie /Adventní kalendář 2021/ ✓

12.

CONAN FEARGHALL

Slunce již zapadalo, když se vydávám zpět do velké zasedací místnosti. Očekávám podepsané smlouvy a naštvané tváře přítomných Alfů. Na chodbě se zarazím, když se setkávám tváří tvář se ženou. Byla mladá, ale v jejích očích bylo vidět vyčerpání. Tohle je sněm Alfů, tak co tady ta vlčice pohledává? Chci se jí na to zeptat, když mi před obličej strčí jednu z kopií smlouvy.

,,S tím územím si dělej, co chceš. Do té doby, než se to začne obracet proti Nightdancerům, je mi to ukradené. A za mě..., klidně všechny ty Samotáře zabij. Sice už takhle máš na rukou dost jejich krve, ale na světě bude zase o pár zrůd míň," beru si smlouvu a dívám se na ní. Když spatřím, že za Nightdancery je podepsaná Reyes-Ward, dojde mi, s kým jsem měl tu čest. S ženou, která si jako jedna z mála vysloužila můj obdiv, a která je odvážnější a vytrvalejší, než většina mužských Alfů. Přeze vše zasvětila svůj život smečce, pro kterou také dýchá. Většina z nás ví, že nebýt její smečky, dávno by se zabila. A sebevražda je ve světe vlkodlaků známka největší zbabělosti.

Nevzpomínám si však, že by byla v místnosti předtím. Žádnou vlčici jsem tam necítil. Prudce zvednu hlavu, ale ona už proti mně nestojí. Na chodbě stojím sám. Zavrtím hlavou a pokračuji v cestě.

Jakmile se ale ruka obmotá kolem mého krku, jen co vstoupím do zasedací místnosti, zarazím se. To jako vážně? Podepsanou kopii smlouvy upustím na zem. Podívám se na vlka, který mě drží. Jeho sebevědomý pohled se setká s mým znuděným. Zničeho nic se jeho výraz změní na vyděšený a to je ten moment, kdy zaútočím. Ruka, která ještě před momentem svírala můj krk, teď bezvládně visí podél jeho těla. Bolestivě polknu, sevření měl silné. Ztíženě dýchám. Nedám na sobě však nic znát.

,,Ještě něco?" nadzvedávám obočí a čekám na jeho reakci. Ustoupí o několik kroků dozadu a z hradla se mu vydere zavrčení. Usměju se na něj. Udělá ještě několik kroků zpátky, než se otočí a obejde velký stůl. Takže raději, aby mezi námi byl kus nábytku? Tomu se tedy říká odvaha vůdce smečky.

Rozhlédnu se po místnosti. ,,Kdo dál?" zavrčím. Nemám náladu na takovéhle věci. Chci být co nejdříve na cestě zpátky domů. Ke smečce.

Alfo, je vše v pořádku?, ozve se mi v hlavě hlas jednoho ze Strážců. Než stihnu odpovědět, čelím dalšímu útoku. 

,,Živý odtud neodejdeš," vnímám posměšný hlas Daniela. Nesoustředím se na něj, plně se věnuji vlkovi, který na mě zaútočil. Něco mě odhodí stranou a já se rázem ocitám o několik metrů dál. Pociťuji zlomená žebra, bolest kyčle. Sakra. To, co se bude dít dál, nebude hezké. Mé vrčení se musí rozléhat po celé budově. V momentě jsem ve vlčí podobě a přenechávám kontrolu svému vlkovi. S radostí se vrhá na druhého Alfu, také již ve vlčí podobě, který nás odhodil stranou.

Využívá své tesáky a drápy, aby mu způsobil pokud možno co největší zranění. Jakmile se naskytne příležitost zarýt zuby do nestřeženého hrdla, udělá to. Pak už stačí jeden prudký pohyb a k nohám Daniela padne, za tento sněm, druhá oběť.

Nestihl jsem si ani povšimnout, kdy se v místnosti objevili Strážci. Nejen moji vlastní, ale také většiny z Alfů. Místnost je zaplněná a nervozita ve vzduchu by se dala krájet. Cítit je zde i krev, smrt a strach. Měním se do lidské podoby a přebírám vládu nad vlkem. Toho zatlačuji do pozadí i s jeho velkou touhou v zabíjení pokračovat.

,,Doopravdy vám to stojí za to?" podívám se po místnosti. ,,Mohu vás zabíjet pomalu jednoho po druhém," můj hlas je ostrý jako břitva. ,,Vážně ten kus území stojí za všechno tohle krveprolití? Dva mrtví vůdci smeček vám nestačí?" kloužu pohledem z jednoho obličeje do druhého. Několik z nich před mým pohledem uhne.