Hierarchie /Adventní kalendář 2021/ ✓

4.

Nechávám Rykera - svého vlka - převzít kontrolu. Znovu, dnes již podruhé se měním do vlčí podoby. Tentokráte však z úplně jiného důvodu. Momentálně toužím po několikahodinovém běhu o samotě,  kdy budu moct přemýšlet.  

CONAN FEARGHALL

Brzy mé tlapy dopadají v pravidelném intervalu na kamenitou zem - mířím do hor. Nachází se tam nejkratší cesta do území, které mi bude brzy patřit. Nevidím důvod proč si jej po dlouhé době znovu neprohlédnout.
    Po chvíli zpomaluji, mám celý den před sebou. Nemusím se nikam hnát. Vnímám štěbetání ptáků, zajíce s mladými ukrytého v malé jeskyňce, vyděšeně čekajícího, jestli já, jakožto predátor zaútočím. Snažím se užívat si den a myslet na slunce, které se již téměř celé objevilo na obloze, na den, který právě začíná. Přesto se mi v mysli tluče mnoho věcí. Musím vše potlačit. Nejdůležitější věcí je momentálně získat volné území, aby se má smečka mohla dále rozrůstat a zároveň mohla zakládat nové rodiny. To je momentálně prioritou číslo jedna.

    Pokud se mi jej podaří tak, jak jsem si to naplánoval, nejen, že smečka bude mít druhé hlavní útočiště - nový smečkový dům, ale také si nechám konečně postavit dům i sám pro sebe. Začínám totiž čím dál tím více toužit po vlastním domově, ne bytě ve vile, kterou neustále obývá téměř sto vlkodlaků.
    Čím více se blížím k hranicím své smečky, tím nechávám za sebou všechny své problémy. Potkávám Hlídkaře, tři mladíky, kteří přede mnou pouze couvnou a skloní hlavu. Víc je nevnímám, svou pozornost obracím do dáli před sebe. Procházím kolem nich a nechávám je napospas svému úkolu. V momentě, kdy opustím území své smečky, připadám si pro jednou jako obyčejný vlk. Netahám sebou břímě Alfy, břímě celé smečky. Prostě jsem jen já sám.

    Louka se mění v listnatý les. Zajímavé. Je jaro, tudíž listy stromů jsou mladé a krásně zelené. Omamná vůně je všude kolem. To nám matka příroda říká, že je čas na znovuzrození jejich dětí. Snažím se všímat si co nejdetailněji celého svého okolí. Zaujal mne i fakt, že hory, ve kterých se nacházím, mají podivné složení lesů. Na mé straně jehličnany, ale zde se nachází listnatý les.
   Brzy na to však zjišťuji, že listnaté stromy mizí a nahrazují je jehličnany. Lesní zvěř je tu bohatě zastoupena, v průběhu běhu potkávám nejen srny s mláďaty, ale i zajíce, dokonce lišku, mnoho druhů ptáků a ostatních živočichů. Jejich hustota se zmenšuje až s blízkostí městečka. Váhám jestli se tam jít podívat, nebo ponechat průzkum na dny kdy bude mé. Nakonec zvítězí zvědavost. Je dobré vědět, do čeho chci jít.

    Mezi domy vcházím již v lidské podobě a s kamenným výrazem na tváři. Je to tu tiché a ačkoli je sobota a někteří lidé v tento den nepracují, jediné obyvatelstvo, co spatřím je několik dětí hrajících si na pro ně vybudovaném hřišti. Je poznat, jak odlišně žijí. Každý si hledí svého a nikdo moc nepomáhá druhým.
    Naopak smečka neustále hýří životem. Mladé zabavují různé hry, dospělé potom práce, povinnosti vůči smečce nebo tréninky. Staří vlci často rádi zaznamenávají vše, co si prožili. Také velmi rádi pořádáme různé smečkové akce, večírky a podobné. Jsme rodina.
    Ale nakonec musím nedobrovolně připustit, že i lidský způsob života má nějaké malé plusy. A těmi jsou větší možnost odpočinku či více soukromí.

  Domy vypadají obyčejně, k většině z nim připadá ještě zahrada.  Všechny ty ploty mi připadají úplně nesmyslné. K čemu vám jako je půlmetrový plůtek?
    Pokračuji dál. Vlastně tu není nic zajímavého, spíše bych to nazval vesnicí, než městečkem. Jedna velká budova, ve které je zároveň mateřskou, základní a střední školou. Nebo to alespoň píší na straně budovy. Jeden krám, malá knihovna a pár dalších obchodů. Pár nezajímavých budov, co v sobě s největší pravděpodobností ukrývají kanceláře. A jinak téměř nic. 
    Ještě chvíli se procházím ulicemi, než se znovu vydávám do lesů. S tímhle městečkem by neměl být problém. Dále je tu i druhé, to se zřejmě nebude moc lišit. A ještě by zde mělo být několik osamocených domů roztroušených po teritoriu. Tam očekávám nepříjemnosti se Samotáři.

    S tím se musí počítat od začátku. Samozřejmě připouštím, že se rozšíření smečky neobejde na obětech. Ale slíbil jsem, že jim dám na vybranou. Buď mohou odejít, nebo zůstat. Pakliže se rozhodnout zůstat, jeden špatný krok směrem ke smečce a nechám je, aby si sami sobě vykopali hroby.
    S takovým odporem musím uznat že zase nepočítám. Je zřejmé, že někteří budou chtít odejít, tím pádem jejich domy propadnou smečce. Jednoduché.
    Nad tím je ale zbytečné teď přemýšlet. Nejprve musím toto území vůbec získat, abych s ním mohl něco dělat. Což mě v myšlenkách znovu přivádí k nedokončené smlouvě. Musím ji co nejdříve dokončit.

    S povzdychnutím se měním ve vlka a rozbíhám se do míst, které jsem vždy nazýval domovem. Ani jsem si neuvědomil, že slunce je již v podstatně jiné pozici. Už musí být odpoledne. Nepostřehl jsem, protože cesta i ve vlčí podobě sem netrvá tak dlouho.
V hlavě se snažím upřesnit si, co musím ihned po návratu do smečkového domu, nutně udělat. Také mi začíná dělat starost to, že se Camdem celý den ani jednou neozval skrz frekvenci. Další důvod donutit mé vlčí tělo k větší rychlosti a vrátit se co nejdříve ke smečce.

Doufám, že stihnu dostat se na smečkové území dříve, než zapadne slunce. I když si myslím, že západ slunce tu musí být krásný, dnes netoužím po rvačce s jiným vlkem. Začíná se mi trochu chtít i spát. To je další věc, která bude muset být odložena. Na dobu momentálně neurčitou. Když už jsem si udělal den volna, tak teď musím začít pracovat.

Do své kanceláře se dostávám až se západem slunce. Cestou od vchodových dveří se ještě stavuji v hlavní kuchyni a prosím kuchaře, ať mi někdo donese jídlo do kanceláře. Dnes netoužím po společnosti.
Následuje rychlá sprcha a výměna oblečení. Jakmile usednu do židle, zjišťuji, že jsem předtím nevypl notebook a teď je vybitý. Sahám pro nabíječku odloženou ve skříni za mnou a dávám jej nabíjet. V mezidobě čekání, než se alespoň trochu nabije, abych na něm mohl začít pracovat, poklepávám prsty o stůl. Nejde mi ani o to, že bych byl nervózní, spíše pouze velmi netrpělivý.

Krásné zasněžené odpoledne přeji,

přináším další malý kousek příběhu. Doufám, že jste si čtení užili.

Aisha