Hierarchie /Adventní kalendář 2021/ ✓

16.

CONAN FEARGHALL

Zůstanu stát jak opařený. V hlavě se mi všechno točí dohromady. U Bohyně, co jsem to provedl? Dívám se na ní. Slzy jí stékají po tváři. Nadzvednu ruku, abych se jí dotkl. Okamžitě ustoupí z mého dosahu.

,,Kayleen..." ona na mě však vrhne jen nenávistivý pohled.

,,Kde je Lillian?" otáčí se ke dveřím.

,,Kayleen, počkej... Sakra..."

,,Co chceš? Nelíbí se to snad, žes zjistil, že tvoje družka není děvka?!" ani se na mě nepodívá a rázným krokem jde ke dveřím. Zarazím jí, až když je otevírá.

,,Tohle jsem nechtěl. Já,..."

,,Chtěls to. Chtěl, aby sis mohl na někom vybít zlost. Tak se teď netvař, že tě to mrzí. A pusť mě," chce mě odstrčit stranou, aby mohla projít. Zůstanu však stát a ani se nehnu.

,,Mrzí mě to," procedím skrz zuby. ,,Nevěděl jsem to. Neměl jsem na tebe takhle vyjet. Jen je toho poslední dobou moc," sice to je chabý pokus o omluvu, ale nic lepšího neumím. Nejsem zvyklý se nikomu omlouvat.

,,To si nech od cesty. A uhni," nákáže mi. Musím polknout ostrá slova, která se mi vynořila na jazyku. Potlačuji také nutkání vydobít si to, kdo je tady pánem. Raději pouze zatnu ruce v pěsti, další hádka by vše ještě víc zkomplikovala.

,,Pustím tě a zavedu k Lillian, jen pokud pak necháš smečkovou lékařku, aby tě prohlédla," nakloním hlavu na stranu. Chvíli mlčí, než poraženě vydechne.

,,Fajn! A teď už uhni," udělám krok stranou a nechávám ji jít jako první. Bojuju s nutkáním jí chytit a vzít k sobě, odkud neuteče. Zarazím se v půlce kroku, rychle zatřesu hlavou. Tohle nejsem já. Ani omylem. Raději jí rychle doženu a vedu jí do kuchyně, protože je mi jasné, že právě tam Marry Lillian vzala. 

Celou cestu jdeme mlčky. V hlavě mi to šrotuje a snažím se přijít na způsob jak se jí omluvit. Jakmile vcházíme do místnosti, spatřím, jak se malá vlčice doslova láduje palačinkami. Vypadá spokojeně. Kayleen, kterou stále bokem sleduji, se mírně uvolní.

,,Mamí, pojď si dát taky. Jsou moc dobrý," cpe si do pusy jeden ukrojený kousek za druhým.

,,Lepší, než které dělám já?" Kayleen si přisedává na barovou stoličku vedle ní.

,,To ne," vypískne ,,ty tam dáváš čokoládu," začne se smát a dál se cpe. Když pak jeden kousek, který má na vidličce dá ke Kayleen, ta si ho neochotně bere.

,,Ty jsou ale dobré. Máš pravdu. A zbytek si sněz, ať nemáš hlad, až pojedeme domů," pohladí jí po vlasech. Lillian se rozzáří oči. Marry se však zachmuří a podívá se na mě.

Necháš jí jen tak odejít, chlapče?, zadívám se bokem na stěnu. Chvíli mi to trvá, než Marry odpovím.

Nic jiného teď stejně nezmohu. Musím ji nechat jít, i když se mi to nelíbí. Nejprve si vše musím urovnat já sám v hlavě, než se o něco pokusím. Jinak to totiž znovu povede k tomu, co se stalo před chvílí.

Budeš si o tom pak chtít promluvit? I když si sem tedy jistá, že alespoň část vašeho rozhovoru slyšel celý smečkový dům, naléhá.

Ne, tohle je naše věc. Nechci, aby se do toho nikdo motal, odpovídám okamžitě.

Jak myslíš, chlapče, otočí se k nám zády a radši jde umývat nádobí. Nechtěl jsem ranit její city, ale tohle je naše věc. Lillian už mezitím dojedla poslední kousky palačinek. Vypadá, že jí nic netrápí, tedy alespoň do té doby, než se otočí a spatří mě. V ten moment málem spadne ze židle, protože se snaží schovat u Kayleen.