Hierarchie /Adventní kalendář 2021/ ✓

7.

KAYLEEN DOVJE

Jakmile vejdeme do domku, okamžitě za námi zabouchávám dveře, zamykám je a dávám řetěz jako pojistku. Pro jistotu to ještě jednou zkontroluji. Trvá mi to možná tak půl minuty, než položím věci na zem a otáčím se k Lillian. Třese se.

Shýbám se k ní a beru jí do náručí. Tiše ji konejším. Byla tak statečná. Vždycky je. V momentě, když se rozpláče, šeptám, že všechno bude v pořádku. Jsem si jistá, že se jí vracejí střípky vzpomínek. Od té doby, co se naše životy změnili, to není tak dlouho.

Když se po nějaké době utiší, o trochu jí od sebe odtáhnu. Přestože je ve dne již celkem teplo, noci tu jsou ještě chladné. Ani se malé neptám, jestli tu na mě počká, než dojdu zatopit. Rovnou jí beru s sebou. Jdeme do sklepa, přesněji řečeno míříme do kotelny. Dřeva i něco drobného na podpal je dost, jen jsem mohla zatopit ještě předtím, než jsme odešli. Ve všem tom zmatku jsem na to zapomněla. Nejprve do kotle házím drobotinu, na to dříví, aby to lépe začalo hořet. A povedlo se.

Po návratu z kotelny si Lillian okamžitě sundavá mikinu. ,,Proč sis jí sundala?"
,,Není mi zima, mami. A za chvíli už bude teplo."
,,No tak dobře."
Jdu poklidit po pikniku. Lillian jde se mnou a chce mi pomáhat. Vím, že se teď necítí úplně v bezpečí a chce být se mnou. Ruce se mi stále třesou, ale od toho zavytí jsem nic dalšího neslyšela. Přesto mě to trápí. Znělo to, jako když se smečka má začít chystat na lov. Radši nad tím teď nebudu přemýšlet. Musím se postarat o Lillian. Zítra se zeptám Adama, mého spolupracovníka. Je to jediný přítel, který nám zůstal. Všichni ostatní jsou pryč. 

Nechám jí, ať uklidí zbylé čisté utěrky, kapesníčky, a aby mi do ložnice položila mikinu, kterou jsem dnes ani nepoužila. Zatímco ona poklízí toto, já se vrhám na úpravu zbytků jídla. Nejprve ovoce. Vyndám jej a přendám do menší misky. Vložím do sáčku a převáži gumičkou, abych měla jistotu, že mi zítra nikam nevyteče šťáva. Stejný proces opakuji i se zeleninou. Zbyly dva toasty. Ty mi budou stačit na zítra, takže je pouze vložím do boxu a položím ke krabičce se zeleninou a krabičce s ovocem. Protože moc dobře vím, jak jsem zapomnětlivá, položím si na krabičky s jídlem rovnou i vidličku, abych na ní ráno nezapomněla.

Když je vše po pikniku uklizeno, je na čase vykoupat Lillian a doufat, že po dnešku co nejdříve usne. Domek se mezitím už ohřál.

Posílám jí pro pyžamo, v ten moment kdy napouštím vodu do vany. Ještě jí ujišťuji, že domek je zamčený. Okna jsem předtím také zkontrolovala. Dnes bych jí měla umýt i vlasy, když je měla během dne minimálně třikrát zpocené. Rychle jí pomohu svléknout a vlézt do vany, aby neuklouzla. Umytí vlasů je vždy boj, protože nesnáší, když se jí náhodou dostane kapka vody na nos. To máme společné. Šampon v očích nebo něco takového vydrží, ale kvůli kapce vody na špičce nosu by byla schopná vyskočit i z vany, jen aby si jí mohla otřít.

Nechám jí, ať se opře o lokty a zakloní mi hlavu, abych jí mohla vlasy namočit. Poté přijde na řadu šampon, který doprovázený mým i jejím smíchem pomalu vmasíruji do jejích vlasů. Potichu si oddychnu, trochu se uvolnila. Když uznám pěnu, která je všude možně, za dostatečnou, začnu jí vlasy pomocí houby oplachovat. Dávám si velký pozor, abych jí šampon nevhnala do očí a nebo abych jí nekápla vodu na nos.
Tentokráte (pro jednou) se nám to povedlo bez úhony. Trochu jí z vlasů vymáčknu vodu a pomůžu jí z vany ven. Když jí přes hlavu házím ručník, začne se znovu smát. Je to můj andílek.

Pomůžu jí se osušit, vlasy necháme chvíli zamotané v turbanu a na řadě je pyžamo. I to je během chvíle oblečeno. Teď si jen vyčistí zuby, vysušíme vlasy a je připravena na spaní.
,,Mamí?"
,,Ano, zlatíčko?"
,,Mohla bych tu být s tebou?" bojí se. Jako já. Tak moc mě mrzí, že jí zatím nemohu poskytnout život bez nebezpečí. Takový, který by si zasloužila. Tato linie není pro anděly, jako je ona.