Hierarchie /Adventní kalendář 2021/ ✓

23.

KAYLEEN DOVJE

Dívám se na něj, čekám na jeho reakci. Když se však natáhne a stáhne si mě k sobě, vyjeknu. Conan tomu však nedává žádnou pozornost, jen si hlavu položí na mou hruď.

,,Nechci, abys odešla. Ani Lillian. Ne," rukou mě hladí po boku, zatímco se posune tak, aby ležel přímo na mně. Když nadzvedne hlavu a tázavě se na mě zahledí, je mi jasné, na co se beze slov ptá. Neodpovídám, že není těžký, ale přitáhnu si ho rovnou zpátky k sobě. Pro dnešek uděláme výjimku.

,,Budeš mi chybět. Ale nenuť nás, prosím, tu zůstávat. Tohle je něco, co musím udělat," pohladím ho po zádech.

,,Snažím se to pochopit," ozve se jeho odpověď po nějaké době. Znělo to bolestivě. Na to už neodpovídám, jen ho držím. V ten moment, kdy ho začnu vískat ve vlasech, spokojeně zamručel. ,,Co kdybychom dnešek strávili jen spolu? Marry by mohla pohlídat Lillian," vím, kam tím míří. I jeho tón hlasu byl jiný, než obvykle. Přemýšlím, Lillian bude asi chvíli proti, ale to jí zvládnu nějak vysvětlit.

,,Tak dobře," odpovídám nakonec. ,,Ale měli bychom už vstát, je dost hodin a brzy se vzbudí," zamručí a naposledy se ke mně přitiskne, než se odtáhne.

Usměju se a zakroutím hlavou. Pak už se vydávám do koupelny s novým oblečením na dnešek v rukách. Conan se zvedne, sebere věci z křesla, které si tam očividně v noci položil, když přišel a odchází. Zrovna si čistím zuby, když uslyším tiché krůčky v mé ložnici. Chvilku na to se otevřou dveře do koupelny. Lillian drží v ruce malého plyšáka, kterého jí Conan asi před týdnem přinesl. Zívá a mne si oči. Dočistím si zuby a jdu k ní. Beru jí do náruče.

,,Dobré ráno, jakpak jsi se vyspala?"neodpovídá mi, jen si o mě opře hlavu a dál v rukách mačká plyšáka.

,,Dobré ráno," Conan jí vítá, jakmile se obě již oblečené do triček a kalhot, objevíme v kuchyni. Pokládá si na stůl kávu a pak k němu i usedá. Snídaně již byla připravená. Každé ráno jí totiž přišla připravit Marry, ale pouze, když tu s námi byl Conan. Myslím si, že by mohla klidně zastávat roli jeho starostlivé matky, ačkoliv nejsou biologicky nijak příbuzní.

Usadím jí ke stolu a jdu Marry hledat. Nacházím jí ve spižírně, jak uklízí zbytek ingrediencí od snídaně. ,,Dobré ráno," promlouvám opatrně, ale stejně se mě lekne. Nejsem si však vědoma toho, že jsem šla nějak potichu, určitě mě musela slyšet.

,,Děvče, tys mě teda vylekala. Co se děje, nechutná?" starostlivě se na mě podívá. Okamžitě začnu vrtět hlavou, byla to ta nejlepší kuchařka, co jsem za celý svůj život potkala.

,,Jídlo je určitě výborné, jako ostatně vždy," opírám se o rám dveří. ,,Ale kvůli tomu tu nejsem. Přišla jsem Vás o něco poprosit," začnu opatrně. Kývne a tím mi naznačí, abych pokračovala. ,,Chtěla bych... chtěla bych Vás poprosit, jestli byste dnes nemohla pohlídat Lillian," tak a je to venku. Snažím se číst v její tváři, ale marně. Proto raději volím rychlý ústup. ,,Ale pokud nemůžete, naprosto to chápu," udělám krok zpátky, ,,to vůbec nevadí. Nelamte si s tím hlavu."

,,Zadrž děvče," pokýve hlavou ,,klidně si tu malou uličnici sebou vezmu. Potřebuješ čas sama pro sebe?" snaží se trochu vyzvídat. Přemýšlím, co jí odpovědět, ale nakonec mě zachrání Conan.

,,Dnes ne. Bude se mnou," Marry si neodržuje chladnou masku Alfy. Je přívětivější, i když od milého to má hodně daleko. Její úsměv se ještě rozšíří.

,,No tak to si jí samozřejmě vezmu s sebou. Může mi pomáhat," uklidí poslední věci. Necháme jí projít okolo nás.

,,Mnohoráte Vám děkuji," na to jen mávne rukou. Otáčím se směrem k němu. Stál opřený o stěnu a sledoval mě.

,,Měla by ses jít nasnídat," kývne směrem ke kuchyni ,,jinak budeš mít hlad."

,,Ano, mami," protočím oči a nechávám ho tam stát. Jakmile vstoupím do kuchyně, Lillian je už téměř po snídani. Sednu si na židli vedle ní. ,,Půjdeš dnes s Marry? Budeš jí moct pomáhat. Já si mudśím něco vyřešit."

,,Musíš? Já chci být s tebou," naštvaně zabručí. Povzdychnu si a chvíli jí přemlouvám.

,,Bude to jen dnešek, pak už budeme zase pořád spolu, ano?"

,,Tak jo," upíjí z hrnku čaj. Pouštím se tedy do snídaně. Téměř v polovině se objeví Marry, že už půjdou. Loučím se s Lillian a říkám jí, že to zvládne. Marry si trochu oblíbila. Ale jen trochu, protože získat si Lillianinu přízeň nebylo nikdy nednoduché.

Dojím a poklidím po snídani. Conan se očividně někam vytratil, protože jsem ho nikde poblíž neslyšela. Rozhodnu se na něj počkat a mezitím umýt nádobí. To jsem brala jako uklidňující činnost. Modlila jsem se mezitím k Bohyni, aby pochopil, že toto doopravdy není místo pro nás.

,,Co budeme dělat?" ptám se ho, jakmile dorazí.

,,Moment," šátrá v kapsách, než vytáhne dva mobily. Oba dává na poticho a zahazuje je na stůl. Pokud to nebude urgentní, nechce, aby nás někdo rušil. Pak už má na chvíli trochu zasněný pohled. Je mi jaské, že s někým mluví skrz vlčí frekvenci. ,,Tohle," během sekundy už nestojím na nohou, ale drží mě v náručí. Snažím se skrýt překvapení a dělat, že mi toto není příjemné.

,,Adam je již za hranicí smečky. Je volný," říká mi, když rozkopává dveře do své ložnice.

,,Děkuji," pak se mi už zadrhne dech, když mě položí na postel. Zasměju se, když padne na postel vedle mně. ,,Tak tohle je svělý plán tohoto mocného Alfy?" dobírám si ho.

,,Jo," zahučí ,, klid, ticho a jen my dva. A navíc nemusíme jeden den nic dělat," zavrtím se, abych se uvelebila na povlečení a protáhnu se. Conan se ke mně otočí a již brzy jsme ve stejné pozici jako ráno. Ležím na zádech a Conan na mně. Nemluvíme, nemusíme mluvit. Začnu ho vískat ve vlasech.

Zavřu oči a hned začnu přemýšlet. Nevím, jestli je to můj zlozvyk, ale je to strašný. Minulý měsíc byl však zajímavý. Přešli jsme od nenávisti, kdy jsem ho nemohla vystát k něčemu, co bych nazvala asi spolubydlením bez každodenního pokusu o vraždu jeden druhého. A dnes jsem dokonce neměla ani to šílené nutkání mého mozku být na něj neustále hnusná a znepříjemňovat nám život. Proto taky teď jsme tam, kde jsme.

Uvolní se pod mými dotyky. Spokojeně vydechnu, doufám, že mi porozumí. Jakmile se minuty nehybnosti změní na hodinu, musím ho požádat, jestli by ze mně nemohl slézt. Když začne se zachmuřeným pohledem vstávat z postele, zarazím ho. Skoro si nenechá ani vysvětlit, že jen potřebuji, abychom si lehli jinak, protože už přestávám cítit končetiny a potřebuju se pohnout. Nakonec si lehne vedle mně a natiskne si hrudník na má záda.

,,Necháš nás jít?" ptám se opatrně až po obědě, který stejně ani jeden z nás téměř nejedl. Prostě jsme neměli chuť na jídlo.

,,Nejdřív spánek," to je jediné, co od něj na dalších několik hodin slyším. Na další mé otázky už neodpovídá a tak po nějaké době usínám.

Krásný večer přeji,

předposlední kapitola je tu.

Tak co myslíte, zvládnou to po dobém, nebo po zlém?

Zatím a zítra brzy,

Aish