Hierarchie /Adventní kalendář 2021/ ✓

22.

CONAN FEARGHALL

 o měsíc později

Nevěřím tomu, že tohle fakt dělám. Včera večer jsem z kanceláře neodešel v obvyklou dobu, kterou jsem poslední měsíc tak nějak dodržoval. Vlastně jsem neodešel vůbec a tak teď, v půl čtvrté ráno stále sedím u svého stolu. Nechce se mi jít do mého domu, protože vím, že Kayleen na mě už bude čekat.

Před měsícem se ke mně nastěhovali. Tedy spíše neměli jinou možnost, než zůstat u mě. A za ty poslední čtyři týdny se mi Kayleen snažila udělat ze života peklo. První týden byl nejhorší, ale nakonec jsem se právě díky tomu naučil, jaká doopravdy je. Pomohlo mi to pochopit ji a dokonce se mi teď daří jí i trochu předpovídat, i když ona to nerada uznává. Lillian je jako malá kopie Kayleen. Snaží se mě také neustále něčím naštvat, i když té to nevychází už skoro vůbec. 

Dnes mám propustit Adama a Kayleen se s ním chtěla ještě vidět a rozloučit se.  To jsem ale nikdy neřekl, že bude moct, nabídl jsem jí pouze propuštění jejího dlouholetého přítele. Nic víc. Posledních několik dní jsme s Kayleen přežili bez pokusu jeden druhého zabít a ani hádky nebyly nijak výrazné. Dokázali jsme spolu mluvit i trochu... normálně. Proto se mi nechce jí čelit. Ještě téměř hodinu hledím do svého počítače a snažím se pracovat. Přesto toho moc neudělám, myšlenky mi pořád utíkají pryč.

Nakonec se zavrčením zaklapnu notebook a vydávám se ke dveřím. Rozmýšlel jsem a pokud se jí mám postavit a dát jí další důvod mě nenávidět tím, že Adama propustí, ale nebude se s ním moct rozloučit, tak ať je to už za mnou. Cestou do garáží kontaktuji skrz vlčí frekvenci Vince, který momentálně jako jeden z několika stráží můj dům. Lillian a Kayleen stále spali. To mě lehce uklidní a cesta je o něco přijatelnější. Když však zaparkuji před domem, povzdychnu si. Dobře, jdeme na to.

Vcházím dovnitř a zaposlouchám se. Obě stále ještě spali. Nechám naše pouto spřízněných duší, aby mě dovedlo ke Kayleen. Chvíli jen tak stojím ve dveřích do její ložnice a pozoruji ji, jak spí. Pak už ale přestávám odolávat a zahodím svou roky budovanou masku. Vždy jsem Kayleen nechával prostor a nikdy předtím jsem toto neudělal, i když mě to občas stálo veškeré mé síly. Dnes tomu ale nechávám volný průběh. Sako a další části oblečení zahazuji na křeslo. Nechávám si ale kalhoty, protože vím, že jinak by mě určitě uškrtila. Pak už se připojím k ní.

Jakmile si lehnu, ve spánku se ke mně otočí a natiskne se na mě. Spokojeně jí obejmu a zabořím si hlavu do jejích vlasů. Toto je poprvé, kdy jsme u sebe tak blízko. A přeze vše nesmyslné zákazy, které jsem si sám sobě v minulém měsíci stanovil, jsem rád, že jsem je teď porušil. Konečně se i uvolním. Neusínám však, na to si dávám velký pozor. Jen ležím, objímám jí a užívám si její přítomnosti. V hlavě se mi mezitím přehrávají vzpomínky z minulého měsíce. Na den, kdy si usmyslela, že bude vtipné, když s Lillian a Vincem budou koukat na filmy v mé ložnici, přestože jsem jí řekl, že nemá mluvit a stýkat se s žádným jiným vlkem, než jsem já. Jejich pach v místnosti pak zůstal ještě několik dní a mě to neskutečně dráždilo. Nebo když jsem přišel z kanceláře ze smečkového domu a veškeré dokumenty, které jsem zapomněl to ráno doma, byly počmárané od Lillian k nepoznání. Stálo mě to několik dní tvrdé práce všechny ty papíry znovu vytisknout a sehnat patřičné osoby, které pod nimi byli podepsané, aby to podepsali znovu. A mnoho, mnoho dalšího.

Zavrtí se mi v náručí. Ztuhnu a čekám. Když se ode mě odstrčí a téměř spadne z postele, je mi jasné, že je probraná jen do jisté míry. ,,Opatrně,..." kývnu a když se posune, aby nespadla, pustím jí.

,,Co tady sakra děláš?" vyjede na mě. No, to nám to tedy den hezky začíná.

,,Odpočívám? Jako ty," natáhnu si ruce nad hlavu a položím je na polštáře. Odmítám však postel opustit. Její oči mě sjíždí pohledem a zarazí se na dece, kterou jsme stále ještě oba do půli těl přikrytí.

,,Neříkej mi, že seš...," nadzvedne obočí a její tváře naberou růžový odstín. Jen se začnu trochu smát a vrtím hlavou. Vrhne po mě takový pohled, až mě smích přejde. Nakloním se, abych si jí mohl přitáhnout zpátky blíž. ,,Uděláš to a já tě kousnu!" snaží se mě zastrašit. Když se ale setká s mým pohledem, je mi jasné, že pochopila, že by mi to vůbec nevadilo. Rezignovaně zahučí a otočí se tak, aby měla záda ke mně. Vlasy jí sjedou na stranu a odhalí její krk. Snažím se držet, abych neudělal něco, čeho bychom oba pak litovali.

,,Propustíš ho?" ozve se najednou a pro mě je to jako ledová sprcha. Polknu. Jmého říkat nemusela, byl jen jeden vlk, o kterém bychom se mohli takhle dohadovat. Adam.

,,Ano, slíbil jsem to," přikyvuji.

,,Odejdeme s ním," zívne. Je stále ještě ráno a ona je až moc unavená.

Zavrčím ,,nenechám tě odejít, Kayleen," pokládám jí ruku na bok ,,patříš sem ke mně. Vím, že to pouto, které je už jako šílené, cítiš stejně tak, jako já. Patříš sem  a Lillian taky," sleduji, jak si sedá a přitahuje si kolena k bradě. Objímá je rukama. Zůstávám ležet a pouze sleduji každý její pohyb.

,,Nepatříme. Nechci tu být,Conane. Všechno bylo v pořádku, dokud se jeden z tvých vlků neobjevil. Kdyby se to nestalo, mohla jsem být teď s malou někde daleko, měli bychom spokojený a klidný život," otáčí se ke mně a naše pohledy se střetnou. ,,Nejsem Luna, Conane. Nemám na to, abych stála po boku někoho, jako jsi ty."

,,Jak to myslíš, jako jsem já?"

,,Egoistický, protivný parchant, kterého se bojí nejen mnoho vlků, ale i Alfů," stále se dívá na mě. ,,Jsi podlý, prolhaný a to já ve svém životě nemohu mít. Potřebuji klidné zázemí pro Lillian, abych ji mohla vychovat, uvést do vlčí hierarchie a pak třeba jednou vypustit do světa. Trápí se v tomhle domě stejně tak jako já. Je zvyklá, že máme především jedna druhou a... a ty do toho prostě nezapadáš. Zničil jsi všechno, co jsme roky budovaly. Nechci, aby tím ona trpěla. Nemůže za to, že je naše minulost taková, jaká je. Teď už ale doopravdy potřebuje jen klid na dospívání," kývne doprava, kde se nachází pokoj Lillian.

Mlčím. Vím, že pokud bychom chtěli, náš vztah by se budoval velmi, velmi pomalu. Roky. Ale byli bychom spolu. Jako druhové. Zvládli bychom to.

Po tom měsíci, co tu byly, jsem si však uvědomil mnoho věcí. Třeba to, jak moc jsem si zvykl na jejich přítomnost, jejich věčné provokace a pokusy mi ze života udělat peklo. Nebo moment, kdy jsem si uvědomil, že venku se mohu chovat jako vládce a neporazitelný Alfa, ale uvnitř domu jsem byl jako každý jiný vlk. Kayleen teď pro Lillian potřebovala jemného a starostlivého vlka. A to já nejsem. Pak mě to však uhodilo, co tím klidným proslovem před chviličkou chtěla říct. Psychická bolest se rozeběhne do všech koutů mého těla.

,,Odmítáš mě jako svého druha a mou smečku za svou vlastní," pouze s bolestí konstatuji.

,,Ano."

Krásný večer,

blížíme se ke konci. Už jen dvě kapitoly a konec. To to rychle utíká.

Přeji (zítra) krásný čtvrtek,

Aish