Hierarchie /Adventní kalendář 2021/ ✓

3.

V momentě, kdy obrys oné skály začne být za stromy čím dál více zřetelný, jako kdyby se Lillian probudila. Znovu je plná energie. ,,Už jí vidím, už jí vidím!" křičí a rozbíhá se. Než stihnu zareagovat, tak pár kroků přede mnou zakopne a spadne na zem.

KAYLEEN DOVJE

 ,,Au..." Okamžitě jsem u ní, klečím na zemi a snažím se zjistit, jak si ublížila. Ke svému štěstí zjišťuji, že až na odřenou dlaň, která se díky vlčím genům brzy zahojí, jí nic není. Kámen, který se mi před momentem usadil na hrudi, padá.

 ,,Musíš být opatrnější." Během momentu je znova na nohou. ,,To nic není." Přestože má pravdu, mé mateřské instinkty pořád jedou na plné otáčky. Jakmile je odřená dlaň očištěna, zvedám se zpět z pokleku.

,,Zvládneš jít dál, nebo chceš chvíli nést?" jakmile vztáhne ruce směrem k mé, již postavené siluetě, je mi jasné, co chce.

,,Tak pojď, ty můj malý vlčku." Chichotá se, když jí beru do náruče a pohodlně si jí usazuji na bok. Sice nám to bude trvat déle, než ujdeme zbylý kus cesty, ale to ani jedné z nás nevadí. Hlavní je, že je v pořádku.
   
S batohem na zádech a Lilian v náručí ujdu posledních několik set metrů k místu, kde je lesní porost výrazně prořídlý. Před námi se k nebi tyčí Srdcová skála. Ta už zaujme pozornost dívenky v mém náručí a ta k ní zvedne pohled plný úžasu. ,,To je krása, mami. A podívej, jak je vysoká."

Rty se mi rozšíří do úsměvu. ,,To tedy je." Pokládám jí na zem, abychom se mohli jít podívat blíž. Nechám jí, ať jde napřed, zatímco já vytahuji z batohu foťák. Ne, že bych byla maniak na fotky, ale pár jich mít potřebuju.

Lian se vrhá ke skále a rozevírá své malé ručky, snažíc se ji obejmout. To je přesně ten moment, kdy zvedám fotoaparát a zachycuji první snímek. Když její dětská očka zachytí několik informačních tabulí i s interaktivními cvičeními, opouští svou kamennou kamarádku a přebíhá po malé mýtince na druhou stranu.

Jako první jí zaujmou otáčející se kostky, ze kterých si může poskládat obrazy zvířat žijících v okolí skály. Já se mezitím pohodlně usazuji na lavičku pár kroků od ní. Fotoaparát uklízím pečlivě zpět do pouzdra a místo toho sahám po boxech se svačinou. Určite už musí mít hlad. Když ale vidím, že se stále ještě snaží poskládat obraz lišky, pomalu se pootočím podle směru větru. Již po několikáté za dnešní den studuji okolí, hledám nebezpečí. Jeden nikdy neví, jestli v okolí nečíhá nějaký smečkový vlk. Setkání s nimi nikdy není příjemné a zřídka kdy dopadne dobře. Povětšinou je jejich záměr jednoduchý, usmrtit Samotáře.

Jediný čin, který v okolních smečkách trestán nebyl. Byly jsme bráni jako podřadní a těmi bez námitky rádi i budeme, pokud nás nebudou lovit a zabíjet. Nastražuji svůj sluch, zrak se mi rozostřuje z lidského do vlčího a zpět. Poněvadž nenacházím nic nebezpečného, pouze několik přirozených obyvatelů lesa na přilehlých mýtinkách, vracím své soustředění na Lillian. Té už se podařilo lišku složit a právě si jí prohlíží zvědavým pohledem. ,,Viděla jsi někdy lišku, mami?" Viděla, stopovala, několik jich usmrtila.

,,Ano. A teď už pojď, svačina čeká." Posadí se vedle mě na lavičku, vezme podávaný vlhčený ubrousek, aby si jím očistila ruce a pak už se spokojeně vrhá do zapečené bagety, která je ještě lehce vlažná.

V momentě kdy uslyším prasknout větvičku pouhých několik metrů od nás, jsem na nohou. Jsem si moc dobře vědoma své dýky připevněné k lýtku a pistole, o níž bych se raději nezmiňovala, ačkoliv mi již několikrát zachránila život. V momentě kdy se setkám s pohledem vyděšené laně, už v ruce třímám dýku.

Ksakru, snažím se být opatrná a nedaří se mi to. Zvíře se po několika vteřinách znovu dává do pohybu a mizí v lesním porostu. Protočím zbraň v ruce. Nic, co by naznačovalo přítomnosti někoho dalšího již neznamenám. Přesto jsem neklidná, něco jí vyděsit muselo. Ačkoli to mohl být klidně i jiný živočich, který je tu doma.

,,Dáš si taky, mami?" nakloním hlavu na stranu a donutím se usmát. ,,Samozřejmě." Jedna z věcí, kterou mám na své dceři velmi ráda bylo řešení takovýchto situací. Věděla, že ty zbraně mám pro naší bezpečnost a nevyptávala se. Tudíž jí ani na moment nezarazil fakt, že mám dýku v ruce, prostě si toho nevšímala.

Zbraň uložím zpět bezpečně do pouzdra a sednu si vedle ní. ,,Už nemůžeš?" ptám se, protože mi podává necelou polovinu zapečené bagety. Jen zavrtí hlavou a natáhne se pro ovocný čaj. Tentokráte to byl černý rybíz a velmi krásně voněl. Zatímco ona pije čaj, já se pouštím do bagety. Ani jsem si dosud neuvědomila jaký vlastně mám hlad. Nakonec jej zapiji třemi loky čaje a začnu pomalu uklízet svačinu.

,,Chceš si tu ještě chvíli hrát?" odpovědí je mi pouze nadšené vypísknutí a už cupitá k hrám. Dopoklidím vše do batohu a vydávám se za ní.

Nechávám jí dlouhý časový prostor, aby si mohla projít veškeré hry, co tu jsou, několikrát se šla podívat až ke skále a znovu zpět, poté na kraj lesa a teprve po zhruba hodině a půl, když začala zívat, tak mi bylo jasné, že je připravená jít zpět domů. Tedy, nechat se nést domů.

Tak tedy s Lian v náručí a už o něco lehčím batohem vyrážím do útrob hustě zarostlého lesa, kudy vede cesta. Netrvá to dlouho, než mi položí hlavu na rameno a brzy na to se její dech zklidní. Pousměji se, usnula. Jen ať odpočívá, připravila jsem si pro nás ještě jedno překvapení a potřebuju, aby znovu nabrala síly.

Zbytek cesty k našemu domku proběhl v naprostém klidu a tichu. Ačkoliv by se to tak nemuselo zdát, byla jsem za to ráda. V ten moment jsem totiž odpočívala pro změnu já. Horší už to bylo v moment, kdy jsem měla jednou rukou držet Lillian a druhou sáhnout do batohu pro klíče. Až na pátý pokus se mi to podařilo.

Vstupujeme dovnitř, opatrně pokládám batoh na zem a rozvazuji Lian tkaničky na botech. Následně proces opakuji u sebe, přestože s ní v náručí je to trochu náročnější. Pak už jen v ponožkách přecházím domek a ukládám svou dceru do její postele, aby se mohla pořádně prospat.

Když nad tím přemýšlím, ani mně by půlhodinový odpočinek neuškodil. Poté se mohu vrhnout na přípravu druhého překvapení. Ze všeho jako první však musím zamknout dveře a dát řetěz. Zvyk je železná košile a bezpečí domova už bohužel není to, co bývalo.

Krásné dopoledne,
přeji vám příjemně strávený den.

S pozdravem,
Aisha