Hierarchie /Adventní kalendář 2021/ ✓

5.

KAYLEEN DOVJE

Půlhodinová pauza, kterou jsem si původně chtěla dopřát, bylo ve skutečnosti šestnáct minut spánku, po kterých jsem se probudila opět celá vyděšená. Když uslyším cinknutí, okamžitě jsem na nohou. Netuším totiž, odkud se ten zvuk vzal. A to pro někoho jako jsem já, není moc příjemné. Vyděšená jsem při každém nepřirozeném zvuku.

Po rychlém zkontrolování domu a zjištění, že Lillian dále klidně spí, se zklidňuji a dávám si uvařit vodu na čaj. Teď na řadu přichází vyklizení batohu. Pomalu vytahuji všechny věci, které v něm jsou. Mikiny a mobil, peněženku a klíče pokládám na linku, budu je dnes ještě potřebovat.

Ze spižírny vytáhnu košík, který jsem si tam již předem připravila. Z ledničky vytáhnu toasty, nakrájenou zeleninu a nakrájené ovoce. Ještě beru pro sebe láhev vína a pro Lillian džus. Nezapomínám ani na nějaké sušenky, gumové medvídky ke kterým jsme se během výletu k Srdcové skále nedostaly a další dobroty. A to nejdůležitější, deku. V momentě, kdy jsem s výbavou uvnitř košíku spokojená, pokládám ho na zem vedle linky. Ještě jsem zapomněla na utěrky a kapesníčky. Utěrky jsou ve skříňce pod kuchyňským dřezem, pro kapesníčky musím až na chodbu, kde jsou také pečlivě uklizené ve skříni. Tyto zbylé dvě věci přidávám do košíku a modlím se, aby to tentokráte bylo vše.

Voda na čaj se mi již dávno uvařila a začíná pomalu zase stydnout. To nevadí, vytahuji ze skříně velkou skleněnou konvici a dávám do ní šest lžiček cukru. Dále přijde v čajítku připravené čajové lístky a vše mohu opatrně zalít a nechat louhovat.

Mezitím co se mi připravuje čaj, usedám ke stolu a rozkládám si noviny, které tu mám už od začátku týdne. Vždyť je teprve sobota. Nestačím však dočíst ani první článek, který se týká problému s ropou, když uslyším, jak se Lillian probouzí. A je po klidu.

Je mi jasné, že bude potřebovat pár minut na rozkoukání, než přijde, tak chvíli ještě sedím u stolu, noviny jsou dávno vyhozené v koši na papír. Stejně to nemělo cenu se snažit o čtení. Raději koukám ven z okna.

O chviličku později se zvednu, abych dokončila přípravu čaje. Čajítko vyndám a přileju trochu studené vody, aby byl nápoj hned k pití. Pak už beru ze skříně dva hrníčky a nalévám. Lillian pouze necelou polovinu hrnku, pokud bude chtít ještě, dojdu jí přilít, ale takhle mám alespoň trochu šanci, že jej nerozlije.

Naboso přejdu chodbou, míjím svou ložnici a vcházím do dětského pokoje. ,,Ahoj," povídám jí potichu, zatímco se ještě protahuje na posteli. ,,Uvařila jsem čaj. Chceš se napít?" odpoví mi přikývnutím. Sednu si na postel a počkám, než se také posadí, abych jí mohla do rukou vložit hrnek s nádherně vonícím čajem. Sleduji, jak celou tu půlku hrnku vypije najednou. ,,Děkuju, mamí."
,,Není zač. A víš co?" odhrnu jí neposedné vlasy z čela.
,,Co?"
,,Mám pro tebe ještě jedno překvapení. Ale nejdříve se musíš převléknout. Předtím jsi mi usnula dřív, než jsme vůbec dorazili domů,"  všatní skříni najdu nové tepláky a tričko, které si může obléknout. Mikinu má kdyžtak v košíku, i když už je celkem teplo a myslím si, že jí potřebovat nebude. Uvidíme.

Převlékne se a já si mezitím jdu vypít svůj šálek čaje do kuchyně. Když pak přijde již v čistém oblečení, můžeme vyrazit. Jen boty, které máme během chvíle zavázané, košík již dávno třímám v ruce. Společnost nám i nadále dělá dýka a pistole.
,,Kam to jdeme?" Je zvědavá a já jí to nemohu mít za zlé.
,,Pamatuješ, jak jsi mi říkala, že bys někdy chtěla jít sem na piknik?" řeknu jí po pár minutách. ,,Ano, moc děkuju!" nadšeně začne pobíhat malým parčíkem.

Já se pouštím do přípravy pikniku, který bude naší dnešní večeří. Nejprve jde na řadu silná deka, kterou jsem vybrala, aby nám nebylo chladno od země. Tedy, především Lillian. Já už chlad tolik necítím. Jako další přijde na řadu jídlo. Jakmile je všechno venku, došlo mi, že pro nás dvě je toho trochu hodně. Nevadí, zbytek si kdyžtak vezmu sebou zítra do práce.

Jako poslední vyndavám její džus a mé víno. Samozřejmě, že jsem nezapomněla na skleničky a dokonce ani na vývrtku. Měla bych se pasovat na úžasnou ženu. Každé z nás trochu naleju nápojů, sobě vína přiměřeně. Poté zakorkuji láhev a vrátím jí do košíku. Kdyžtak si dám po téhle skleničce ten džus a víno si nechám na večer, až Lillian usne. To však dříve jak v jedenáct nebude, protože se odpoledne prospala. Ale uvidíme.
,,Večeře," volám na ní, zatímco rozbaluji příbory na zeleninu. Toasty jsou už připravené na tácu k jedení. ,,Běžím."

V momentě, kdy se objeví u mého boku, podávám jí vlhčený ubrousek, aby si otřela ruce. Pak už si sedá do tureckého sedu na deku a hladově se pouští do jídla. Střídavě si do pusy cpe kus toastu, papriku, salát, okurku a malá cherry rajčata. Vypadá vtipně, ale jediné na čem záleží je, aby byla šťastná a spokojená, což soudě dle jejího výrazu je.

Já naopak proti ní večeřím pomalu. Toasty jen okusuji, nikam nepospíchám. Sem tam si na vidličku nabodnu i zeleninu, aby se neřeklo. Jsem spíš masový typ, než zeleninový a ovocný. A dříve jsem na to vcelku kašlala, bylo mi jedno, že to nejím. Teď, s Lillian, si dávám velký pozor, abychom měli dostatek zeleniny i ovoce. Netvrdím, že maso není naší prioritou, ale zelenina je také nedílnou součástí mnoha pokrmů, které připravuji.

Když dojím, Lian už si dávno cpe do pusy gumové medvídky. Byly schované za sušenkami, ale zdá se, že mému malému mlsnému vlčkovi nic neunikne. Když se natáhnu, abych si od ní pár vzala, dostalo se mi vcelku nepříjemného pohledu. Z něj vyplývala jedna jediná věc.
Nikdy, nikdy nesahejte ženě na jídlo. A už vůbec nikdy ne na její oblíbené sladkosti. Raději jsem se vzdala a zbytek pytlíku jsem obětovala pro své dobro. Ona se s nimi popere a během chvilky tam žádní nebudou.

    Pozvedám k rtům skleničku s vínem a po malých doušcích upíjím. Vychutnávám si ho. Suché, červené. Dárek od Stievieho ženy. Ona moc dobře ví, jak na mně. Jedna flaška mého oblíbeného vína a nedělalo mi problém jí den pomáhat ve skleníku, kde pěstovala různé bylinky.
Ne, že bych se o naší zahradu nestarala, ale rozhodně nemám skleník o výměře skoro sto metrů čtverečních na bylinky a netvrdím, že jsou pro mou vlastní spotřebu. Nejen, že se to blbě obhajuje, také na vás lidé potom koukají jako na blázna.

    Lillian se zvedá z deky a vrací se k průzkumu parčíku. Já mezitím objevuji, že v pytlíku zůstalo několik posledních gumových medvídků. Radostně se zakřením - Lian má smůlu - tihle už jsou moji.  Užívám si jejich příchutě a zády se opřu o strom, abych mohla svou dceru lépe pozorovat.
    Poté mě přišla prosit, abych si s ní zahrála na honěnou a na schovávanou. Ach ty děti. Nevadí, jdeme na to.
    Po zhruba hodině to vzdávám. Jsem vyčerpaná. Jdu si sednout na deku a Lillian nechávám pobíhat okolo. Není to žádná novina, když zjistím, že jsme tu pořád sami. Ačkoliv je tenhle parčík uprostřed našeho městečka, nikdo sem nechodí.

,,Lillian, musíme už jít!" usmívám se. Nemohu tomu uvěřit, avšak je tomu tak. Pozoruji svou dceru, jak nadšeně pobíhá mezi rozkvetlými stromy s různě barevnými květy a opatrně se jich dotýká. Snad jako by se bála, že se pod jejím něžným dotykem v prach obrátí.
,,Už jdu, mami," nic víc slyšet nepotřebuji. Obratně vyskakuji na nohy, shýbám se pro klíče a deku, která nám sloužila jako podložka pro náš dnešní piknik. Už se pomalu smráká, den se blíží ke konci.

Stačíme udělat jen několik kroků, než se ozve vlčí zavytí. Lian se na mě zadívá. Přikládám si prst na rty a gestikuluji ji k rychlejší chůzi. Smysly mi fungují na plné obrátky. Tohle nebyl zvuk Samotáře. Když dorazíme k domku, Lillian nechávám odemkout a  hledám jakékoliv možné nebezpečí. Pistole a dýka jsou připravené k použití.

Krásnou neděli všem,

konečně můžeme pomalinku začít rozmotávat příběh. :D

Přeji krásný den,

Aish