Křišťálový sníh, v té bílé mlze,
dovol mi, abych se mohl dotknout tvého srdce.
To jedinečné teplo, bez té to přeci nelze,
zůstaň prosím se mnou, drž se mě za ruce.
Teplo lásky začíná tát,
už ti nemohu nic dát.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Žaludek jsem měl na vodě, bylo mi neskutečně zle a má pravá noha se samovolně klepala. Seděl jsem v čekárně, paní Kim dostala povolení, aby vstoupila k němu do pokoje, což bylo samozřejmostí, ale já musel počkat.
Měl jsem pocit, že se to se mnou sekne, srdce mi bilo na poplach a dýchal jsem poněkud nepravidelně.
Po chodbě chodily sestřičky, avšak tu vládlo ticho a já o to více vnímal svoje myšlenky, který mě trýznily.
Po delší době se dveře otevřely, pohotově jsem se zvedl až se mi zatočila hlava a ihned jsem se podíval na paní Kim, která vyšla z místnosti i s doktorem.
,,Mohu za ním, prosím?" optám se.
Paní Kim si stoupla vedle mě a věnovala mi nepatrný úsměv, ovšem doktor zůstal ledově klidný a neprojevil žádnou mimickou změnu.
,,Je mi líto, je pozdě a chlapec musí odpočívat." odpoví.
Bylo již po půl deváté, v této době bychom ani neměli právo zde být, ale mého těla se náhle zmocnil pocit zoufalství. Vím, že nebudu schopný fungovat, dokud ho neuvidím na vlastní oči. Paní Kim mě na moment chytla za rameno, věnovala mi pohlazení, které jsem vnímal jako od své mamky a byl jsem ji vděčný, že mě chtěla uklidnit.
,,Prosím pane Joone, jde jenom o pár minut."
Překvapila mě, přemlouvala doktora, který se o Taehyunga stará od samého začátku. Bylo vidět, že na její žádost nechce přistoupit, ale poté si zhluboka oddechl a zadíval se přímo na mě.
,,Máte pět minut." vysloví.
Nečekal jsem ani vteřinu, ve spěchu poděkoval, nejenom jemu, ale i paní Kim a bez klepání vstoupil do pokoje. Srdce mi bilo na poplach, když jsem spatřil Taehyunga, který měl hlavu natočenou k oknu a byl připojený na kapačkách.
V pokoji vládlo ticho, nebyly zde pípající stroje, neměl ani oxygen, podle paní Kim byl v pořádku a nestalo se nic vážného, ovšem mě to vyděsilo tak či tak.
Pomalu jsem k němu přistoupil a sedl si na židli u jeho postele. Bez přemýšlení jsem ho chytl za pravou ruku, která nebyla ledová, naopak příjemně hřála a cítil jsem, jak se nepatrně napnul.
Otočil svou tvář mým směrem a i přes to, co se mu stalo, mi věnoval široký úsměv.
Měl jsem takovou touhu ho obejmout, ale nyní působil tak křehce, více než obvykle a jeho alabastrová pokožka byla bledší než jindy. Náhle jeho úsměv zaniknul a jeho oči odrážely zármutek.
,,Proč pláčeš?"
Jeho hlas porušil to ticho kolem nás a já si až v tu chvíli uvědomil, že mi doopravdy tekly slzy. Neuvědomil jsem si to, opravdu mi nebylo jasné, kdy se to stalo, ale zkrátka jsem byl vyděšený a jsem nesmírně rád, že se nic vážného nestalo.
