fall on ice

21.

Nejhezčí noc života...

Probudili mě dotyky na mém břiše, na kterém si Rut prstem kreslil kroužky.

,,Dobré ráno." Podíval se na mě s jeho klasickým úsměvem.

,,Naposledy.. dobré ráno."

,,Děkuju." Položil hlavu na mou hruď. Medvídek můj.

,,Za co?" Zanořil jsem ruku do těch jeho hustých vlasů. Miloval jsem se mu v nich hrabat.

,,Celý tohle mistrovství. Bez tebe bych náš tým k zlatu asi nedovedl."

,,Ale prosím tě, to byste zvládli. Víš, to spíš já bych tady asi nepřežil. Ten začátek byl šílenej a jak jsem nechytal, utopil bych se tady ve svých depkách a kdo ví jak bychom dopadli.." Zamumlal jsem.

,,No stačilo mi to jak si mě ten den a půl ignoroval... Jsem rád že jsem ti pomohl, jen musíme zapracovat na komunikaci, jakože víc se zblížit chápeš."

,,Promiň, ale joo s tím souhlasím. Jak to ale vyřešíme? Za pár hodin letíme oba dva domů." Posmutněl jsem.

,,Můžeme si volat, psát, možností je spousta, a když to půjde, mohli bychom se nějak vidět. Koukal jsem a hodně zápasů hrajete poměrně blízko, tak tři, čtyři hodiny cesty autem nebo dopravou, to není zas tak strašný."

,,To by se nějak dalo. Kdyžtak můžeme udělat kompromis a dát sraz třeba v Detroitu někde." Přikývl jsem.

,,Všechno se dá a nebál bych se, že my to nezvládneme. Ale..." Zvedl svou hlavu aby mi viděl do očí a já se bál co z něj vypadne.

,,Možná bych to nechal volný, jako ten vztah, chápeš. Kdyby se něco posralo, aby do toho jeden z nás nespadl až moc, zatím a uvidíme jak to bude fungovat." Pokračoval.

,,Jasně, s tímhle jsem jaksi počítal. Známe se pár dní, nemůžeme se na sebe upnout, nejlepší verze myslím." Ne nemyslel jsem si to. Chtěl jsem ho jen pro sebe a napořád, ale věděl jsem, že se to může změnit a je to nemožný.

,,Ale jentak se mě nezbavíš, na to tě mám kurva moc rád."

,,No to spíš ty mě, počítej že ti budu psát každou blbost."

,,To já taky, znáš moje spamy, když se třeba nudím nebo se něco bude dít. Je možný že se na to těším?" Zamyslel se. Jo tak to já vůbec..

,,Možná? Ale fyzický kontakt je lepší."

,,Samozřejmě, ten bude taky, bude všechno!" Dal mi pusu na lícní kost.

,,Prosím."

,,V kolik že letíte domů?"

,,Za hodinu a něco nám odjíždí bus na letiště." Ano za hodinu a já byl tady úplně v klidu. Času dost.

,,Cože? Já myslel že třeba až po obědě.?"

,,To bohužel ne.. To už máme být v Česku."

,,No tak vstávat. Chtěl jsem ještě stihnout společný fotky s medailemi a hádám, že zabaleno nemáš." Naznal. Ale notak, já chci ještě ležet. Víte že by mi ani nevadilo, kdybych to letadlo nestihl?

,,A jak si ty fotky představuješ?" Zajímalo mě.

,,Mohl by sis dojít pro dres, aby to bylo takový jakože, reprezentační? A nějaký můžeme udělat i normální."

,,Jo tak ale musíme jít k nám. Kuba už bude vzhůru, akorát musíme dát pozor aby nás nikdo neviděl." Neochotně jsem se z tý postele zvedl a stejně jako on se nasoukal zpátky do oblečení.