fall on ice

23.

Sotva jsem do Sudbury přiletěl, už jsem zase letěl pryč. Kolotoč OHL se mohl zpátky rozjet.

Jo kdyby mi nebylo oznámeno že první zápas po návratu mám chytat už proti Sarnie.. městě které bylo co by kamenem dohodil od Detroitu a tím i Michiganu.

Vymyslel jsem další blbost. Dva dny jsem trénoval s týmem a pak domluvil, že odjedu do Sarnie dřív, což se trenérům moc nelíbilo, ale dovolili to.

Do Detroitu jsem si zaplatil letenku a z Detroitu do Ann Arbor, kde se nacházela ta univerzita, to bylo kousek.

Dámy a pánové cestování s panem Vondrašem stojí fakt za to. Nenapadlo by mě totiž, že Detroit je tak zmatečný město a Ann Arbor tak velký. K tomu jsem sebou tahal celou brankářskou výbavu, oblečení a vše co jsem na ty necelé čtyři dny pryč potřeboval.

Příště mu napíšu ať pro mě dojede, protože tahle cesta byla záživná a nevím jak moc nadšený by on nebo trenéři byli, kdybych se jim tu někde přizabil nebo ztratil.

V tom jejich univerzitním městě jsem si připadal jako vetřelec. Od autobusu jsem se táhl přes kilometr pěšky, na sobě měl repre bundu a tepláky, což možná působilo ještě víc nepatříčně. K tomu jsem ani nevěděl, zda jdu správným směrem, ale u hokejové arény jsem skončil a sedl jsem si tam na schody.

,,Tyvole co to, toto. Ty seš tu nějakej novej ne?" Otevřeli se dveře od arény z níž vyšli čtyři kluci.

,,Jeee počkej tebe znám." Stoupli si přede mne a já z nich rozeznal dva, co byli též na tom mistrovství ve Švédsku. Casey a Nazar.

,,Ahoj." Pousmál jsem se.

,,Čauu. Ty seš ten co vychytal Česku bronz ne? Co tu děláš?" Zajímal se právě Nazar.

,,Čekám na někoho."

,,Tady? Hej ty ale chytáš někde v kanadský juniorce ne? Nebo máš v plánu přestup?" Přemýšlel ten kterého jsem neznal.

,,Jo Sudbury Wolves a přestupovat nebudu, to se bát nemusíte."

,,Ouu, škoda. I když vlastně ani ne, my sbíráme zlata a ne bronzy." Uchychtl se Casey.

,,Kdybych chytal celý turnaj, třeba bychom to zlato měli." V tuhle chvíli jsem si věřil, nechtěl jsem jim připadat jak nějaký český ušmudlaný ořezávátko.

,,Bohužel, a nebo by jste neměli vůbec nic." Pokrčil ten čtvrtý rameny.

,,A na koho to čekáš?" Pokračoval Nazar.

,,Na mě." Otevřeli se znova dveře od arény z níž vyšel Rut a Luca Fantilli. Dočkal jsem se.

,,Ahooj." Přišel ke mně a obejmul mě.

Ach. Chyběl mi těch pár dní.

,,Co to doprdele?" Nechápali ti čtyři. No ještě že mi nedal pusu...

,,Děje se něco?" Pustil mě Rut a podíval se na ty čtyry.

,,Jak? Vy? Co?"

,,Kouzlo. Jdeme ne?" Usmál se Rut zpátky na mě a já bez jakékoliv odpovědi šel za ním jako pejsek a Fantilli s námi.

,,Na co se tě ptali?" Zajímal se, když jsme byli dostatečně daleko od nich.

,,Jestli přestupuju k vám a vtipkovali o vašem zlatě a našem bronzu."

,,Ještě že ne o tom jak jste nás poslali domů." Poznamenal Luca.

,,To by mě zrovna bavilo, krásný zápas. Vůbec ten gól jedenáct sekund před koncem."