Osudí

Kapitola první

První kapitola je tady a i nastínění prostředí a všeho kolem, snad se vám bude líbit. Kapitoly budou nejspíš každou neděli jestli se zadaří. Přeji přijemné čtení, a užijte si i motivační hudbu k tomu.

Na kůži mě lechtala stébla trávy. Bylo mi příjemně, dokud mi nohy nezaplavila studená voda. Podepřela jsem se na loktech a před očima se mi rozprostíralo obrovské jezero. Ani na druhou stranu nebylo vidět. Obrovské vodní zrcadlo.

Přitáhla jsem si kolena pod bradu a sledovala přírodu kolem. Jak včely bzučí kolem stromů, vlnky na hladině, nebo jak si vítr hraje s listím. Bzučení včel? Stoupla jsem si a pohledem projela jabloňový sad. Kde to jsem? ztraceně jsem se ptala sama sebe.

Ten park, chlap, který mě naháněl. Celé to znělo šíleně. Proběhla jsem mezi stromy, rozhodla jsem se najít jakoukoli živou duši. Dokonce i toho šílence s fialovýma očima. Bylo mi to jedno, jen jsem se chtěla dostat domů.

Možná bych mohla někomu zavolat. Ohlédla jsem se po své tašce, jestli někde není, ale kromě pár popadaných jablek jsem nic nenašla.

Frustrovaně jsem zařvala. To není možné, nejspíš jsem se praštila a tohle je celé jen sen. Ted určitě ležím v parku a zdá se mi to. Nechci tu zůstat. Musím prostě něco dělat. Tak jsem se vydala kolem jedné řady stromů, pryč od nedalekého lesa. Vždy jsem přemýšlela, když se mi zdála nějaká hloupost, jestli je nějaká možnost, že mě zabijí ve snu a už se nikdy neprobudím.

Byla jsem tak zahloubaná do myšlenek, že jsem si nevšimla stařenky, která mi šla naproti. Málem bych ji srazila, kdyby mi nezamávala rukou těsně před obličejem. „Děvče, jsi náměsíčná?" zeptala se mě a já si místo odpovědi prohlížela její zničené oblečení. Nějaké hnědé šaty, utáhnutá zástěra a boty, které byste ani u Bati nekoupili.

„Panebože, co to máš na sobě?" zeptala se mě opět a spráskla ruce.

„Co je zrovna Vám do toho?"

Babka si mě teď prohlížela s větším zájmem. Chytla mezi prsty moje oblečení a promnula ho prsty. Bez dalšího ptaní mě popadla za paži a táhla mě pryč s větší razancí, než jsem očekávala.

„Spěchej, musíme tě převléct. Věřím tomu, že tu brzy budou," drmolila si žena pod nosem a táhla mě k chalupě. S napůl otevřenou pusou jsem hleděla na domek ze dřeva a trochy cihel, který vypadal, že zažil i lepší časy. Některé dřevěné šindele byly zaházené slámou a já v duchu naříkala nad tím, jak může někdo takto žít. Vždyť to je na sociálku.

Jenže jsme se nezastavovaly, vešly jsme přímo dovnitř. Posadila mě na židli a do klína mi hodila nějaké hadry neidentifikovatelné barvy. „Převleč se," oznámila mi a založila si ruce na prsou. Otevřela jsem ústa, abych zaprotestovala, ale nestihla jsem nic namítnout. „Okamžitě, ty děvče hloupé!" peskovala mě jak malého haranta.

Natáhla jsem si sukni na rifle a přes tílko hodila halenku. Odmítala jsem se vzdát svého oblečení a sundat si ho. Netuším, co by s tím tahle babka bláznivá udělala, ale nedám jí ho. Koženou bundu jsem srolovala a přitiskla si ji na prsa.

„Dej mi to," natáhla ke mně ruku a já zavrtěla hlavou, že se kolem mě rozlétly moje rudé vlasy. Opět se na mě zamračila a popadla nějaký hadr. Omotala mi kolem hlavy šátek a do něj soukat moje vlasy. Občas jsem měla pocit, že mě za ně tahá naschvál. Vyškubla mi bundu a zabalila ji do jiného hadru. „Neboj, jen ji schovám." Pomalu se sehnula, jak jí to dovolovaly staré klouby, a odsunula prkno na podlaze. A hodila tam balíček, který obsahoval moji bundu.