Osudí

Kapitola pátá

Další kapitola, teď kratší protože jsem nechtěla dělit další část. Snad se vám bude líbit i takhle kratší, je celkem důležitá, kdo umí ten bude vedět. Omlouvám se za prodlevu mezi kapitolami ale znáte to, šílenství.

Dřevěnou lžičkou jsem míchala nějakou kaši pochybné konzistence a mračila se na celé své okolí. Hned za rozbřesku mě vzbudili a nahnali do kuchyně na výpomoc. Musela jsem se vzdát džínů i tílka a vzít si hnědé šaty. Naštěstí jsem si uchránila alespoň podprsenku a kalhotky. Jenže mi začínaly docházet nápady, kde seženu další spodní prádlo.

Znechuceně jsem pustila lžíci do misky a vydala se kolem stolů zpátky do kuchyňky. Po tolika hodinách jsem si celkem na ty pohledy zvykla. Nevím, co přitahovalo pozornost víc – to že mám červené dlouhé vlasy, které jsem tu nikde jinde nezahlédla, nebo jestli se stihlo rozšířit, jak jsem se ráno přímo v jídelně poštěkala s chlapem. A nebýt jiných žen asi by mě zabil. Vysvětlení, že nejsem odsud, nebylo dostačující. Ale jako mně na zadek nikdo šahat nebude.

Hodila jsem to na zbytek špinavého nádobí a nenápadně jsem se vytratila ven doufajíc, že mě nikdo nezpozoroval. Přitáhla jsem si šaty blíž k tělu, slunko pořád nevystoupalo nad obzor natolik, aby bylo teplo. Zakládala jsem se nenápadně k chatce a počítala ohniště, abych trefila zpátky.

Když mě někdo popadl za ruku a prudce mě přirazil o dřevěnou zeď. Všechen vzduch mi unikl z plic a já hleděla do hnědých očí. Musela jsem párkrát zamrkat, než mi došlo, kdo stojí přede mnou. Ta nepříjemná blondýna z té mýtiny, která se snažila vrkat na Alaiona. Jenže teď mi to nebylo moc jedno, když její ruka svírala hrst mých vlasů. Kdyby pohled mohl zabíjet, byla bych už mrtvá

„Je mi jedno, odkud seš, tady jsi jen další cuchta do kuchyně. Nedokážeš si představit, co jsem si musela vytrpět kvůli tomu, že tady můžu být, a ty to nezničíš," vrčela na mě naštvaně a já jí bezmyšlenkovitě přikyvovala. Lidi v této době jsou psychopati, podělaní psychouši jsou všude kolem mě. Cítila jsem, jak mi trhla trochu hlavou, a musela jsem syknout bolestí.

„Zalez do kuchyně a nevystrkuj z ní nos. Nejlépe zalez hluboko do země, jinak tě tam zahrabu já."

„Co se tady děje?" někdo křiknul a ze mě opadla úleva, když jsem zahlédla Alaiona.

„Nic se neděje," řekla s klidným hlasem, jak kdyby se mi před chvíli nevyhrožovala smrtí, a ustoupila pár kroků ode mě. „Mladá paní se ztratila, tak jsem jí radila kudy kam," nevinně se na něj usmála a mě už nevěnovala ani jeden pohled. Alaion si nás prohlížel, jako kdyby pátral po lži. Natáhl ruku směrem k nám a já si všimla, že Athira mírně zrudla.

„Meredith, pojď ke mně," řekl autoritativním hlasem, který nepřipouštěl jakýkoli odpor. Opatrně jsem se na ni koukla a její červeň se měnila na vzteklou rudou. Obloukem jsem prošla k Alaionovi a po chvíli zaváhaní vložila svou ruku do jeho. Přitáhl si mě k tělu a já na prázdno polkla z nervozity, kterou ve mně vyvolala jeho těsná blízkost.

„Athiro, běž si po svém. Víš, jaká je dohoda s Reevem." Nadechla se v odporu a já byla překvapená, že jí sklaplo a odešla jen s jedním vražedným pohledem směrem ke mně. Jak zmizla z dohledu, skončila jsem opět přitisklá na tu samou zeď. Hleděla jsem do fialových očí, rozšiřovaly se mu zorničky. Musela jsem opět polknout.

„Budeš se jí vyhýbat, jasné?" oznámil mi a přesunul jednu svou ruku vedle mé hlavy.

„Jak chceš," špitla jsem. Zatahal mě za pramen vlasů a já sledovala, jak si ho obtáčí kolem prstu.

„Budeš se vyhýbat i mně," chytl mě za bradu a donutil mě, abych na něj koukala. Zasunul mi pramen za ucho a vesele si pískaje se zvrtnul na patě. Stála jsem pořád opřená o ten dům a vše rozdýchávala. Uhladila jsem si vlasy, zkontrolovala šaty a odlepila se od domu. Vrávoravým krokem jsem se napojila na původní trasu, kterou jsem mířila.

Všichni se zbláznili, divná ženská mě chce zabít, Alaion mě ohmatává a chce, abych se jim oběma vyhýbala. Reeve má nějaké tajné pletky, které se tykají předchozích dvou, a k tomu po mě chce novodobou, nebo starobylou Johanku z Arku. Kdo ještě po mně bude co chtít?

„Meredith!" ozvalo se za mnou a já hlasitě vydechla. Naštvaným pohledem jsem se koukla nahoru na nebe. „Bože proč!?" chtěla jsem zařvat, ale jediné, co mi zbylo, bylo otočit se. Deshiree běžela směrem ke mně, popadla mě za ruku a táhla mě úplně jiným směrem.

„Potřebuji tvoji okamžitou pomoc. Všichni se...," zalapala po dechu. „Bude to problém...," hekala, když běžela, a já jí nic nerozuměla. Proplétaly jsme se mezi překvapenými lidmi a až teď jsem začínala mít pocit, že v táboře je hodně lidí. Dorazily jsme před velký dům. Prohlédla jsi mě, sundala mi špinavou zástěru a přejela mi rukou po vlasech. Popadla mě za ramena a doslovně mě prostrčila dveřmi dovnitř.

Vklopýtala jsem do obrovské místnosti plné mužů. Všichni na mě hleděli. Pohledem jsem klouzala po plně obsazených lavičkách. Hlava na hlavě tady seděli, téměř jeden přes druhého. Uprostřed místnosti bylo velké ohniště, ve kterém plápolal oheň. Někdo si v místnosti odkašlal a já pohledem zachytila Reeveho stojícího uprostřed místnosti.

„Tak tady ji máme," rozhodil rukama a v ten moment jako kdyby v místnosti vybouchla bomba.

Další kapitola již brzy...

Každý názor, mě potěší, nějaké ty reakce jak se vám to libí nebo klidně i nelibí...