Osudí

Kapitola jedenactá

První desítku máme za sebou, takže pokračujeme dál. Doufám že vás pokračovaní nesklame, čím dál víc si začinám užívat psaní tohto díla. A chci vám poděkovat za nadherné komentáře které od vás mám. Tímto bych vás taky chtěla upozornit na to že od skvělé autorky Azerethia mi vyšla recenze, kdo má chuť přečtěte si ji.

Protáčela jsem šíp mezi prsty s pohledem upřeným na les. Jak jsem se sem vlastně dostala? Nebo kdo udělal tu chybu, že vybrali právě mě? Nejsem moc chytrá, spíš takový průměr. V tělocviku jsem se vždy flákala, kdy to šlo. Logické uvažování mi jde tak maximálně v šachu, ale v běžných věcech jsem nepoužitelná. Proč zrovna já musím sedět na kraji lesa a čekat na jednoho chaotického chlapa, aby mě naučil střílet z luku?

To už je pomalu bezpečnější říct Athire. Ne, vlastně není. Ta by mi nejspíš ukousla hlavu a pak tančila na mém hrobě.

Uslyšela jsem bouchnutí dveřá, vzhlédla jsem od pírka, které jsem hladila konečky prstů. Žena v hnědých šatech šla pomalým krokem směrem ke zbytku domů. Přesunula jsem pohled na Alaiona, který šel mým směrem. Přes záda mu visel dlouhý luk a toulec s šípy. Po dlouhé době jsem ho viděla bez pláště.

Zastavil se pár metrů ode mě, i přesto se nade mnou vyvyšoval. Spustila jsem šíp mezi ostatní a postavila se mu čelem. Čekala jsem, jestli přijde nějaký komentář ohledně toho, že jsem tam vpadla. Žádný nepřicházel, jen stál naproti mně a pozoroval mě nicneříkajícím pohledem. Vybral si to, budeme o tom mlčet. Stejně jsem nevěděla, co bych mu asi tak řekla. Mrzelo mě, že jsem nebyla na jejím místě, ale zároveň jsem byla ráda, protože jsem se bála. Bála? To zní absurdně i pro mě samotnou.

„Můžeme jít?" zeptala jsem se ho a jeho překvapený výraz mě zahřál na srdci. Střílet z luku bude určitě legrace. Přece i v Pánovi prstenů jim to šlo tak lehce. Tohle bude určitě hračka.

---

Nebyla to vůbec žádná legrace!

Kapičky potu mi stékaly po zádech a tunika se na mně lepila. Po několika hodinách se mi povedlo trefit terč, ale žádná sláva to nebyla. Zpocená jsem si sedla do stínu jednoho ze stromů a Alaion mi podal vak s vodou a jablko. Byla to taková úleva nemuset stát. Kolikrát mi švihnul tou paličkou, že jsem špatně držela luk, nebo se moc hrbila.

Stejně mi v závěru řekl, že se budu muset ještě naučit z něj střílet za chůze a v běhu. Teď jsem si užívala odpočinek plnými doušky a studená voda byla lepší než jakákoli káva, kterou bych si teď mohla dát.

Nohy mě přestaly bolet kolem oběda, ale už jsem chytala křeče do zad a lopatek. Bylo to zdlouhavé a únavné. Od teď už nevěřím fantasy literatuře, jak to může někoho bavit?

„Od rána jsi ani jednou neprotestovala." Pohledem jsem provrtávala jablko, které jsem držela v ruce.

Pokrčila jsem rameny. „Jen to chci mít už celé za sebou," řekla jsem potichu.

Zakousla jsem se do jablka a chvíli z něj sála lahodnou šťávu. Zuby jsem sloupla slupku a pak teprve se pořádně zakousla. Nemám ráda slupky na jablíčkách.

„Můžu se tě na něco zeptat?"

„Klidně."

„Kde to vlastně jsem? Chápu, máte se mnou nějaké vyšší plány, které zahrnují týraní mé osoby, ale neříkej mi, že tento svět, stát nebo království je jen tento les," pochybovačně jsem se na něj zahleděla.