Dostat se do jiných světů je někdy jednoduší než si myslíme. Nepotřebujeme na to žádné nástupiště, skříň nebo telefonní budku.
Když nás osud zavolá tak se tam ocitneme.
Není to jako kouzlo, je to spíš šeptem pronesené přání uprostřed noci...
Omlouvám se za takovou prodlevu, ale bohužel jsem si pořád nebyla jistá jak tuhle kapitolu formulovat. Je možné, že ráno si hlavu obiji o zeď kvůli tomu, že jsem ji již zveřejnila ale po osmi pokusech je nadprůměnrně dostačujicí. Doufám, že se vám bude líbit a napíšete mi svoje dojmy a připomínky. Timhle bych vám chtěla poděkovat za 1.6 přečtení a krasné číslo 250 hlasů!
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Na obrázku Nerissa
„Jak se jmenuješ, siréno?" zopakuji, ale v hlavě mi nedochází v jakém nebezpečí jsem. Jak kdybych si chtěla ochočit draka.
„Nerissa" řekla a její líbezný hlas mi zanechal stopu v srdci. V ten moment si uvědomím, že jsem propadla jejímu kouzlu.
Napřáhla jsem k ní ruku. Touha dotknout se její bledé třpytivé kůže byla větší než cokoliv jiného. Můj pohled se upínal na její tvář, sledovala jsem ten jemný úsměv a podvědomě dělala kroky k ní. Slyšela jsem šumění vody a zpěv ptáků. Nebe se mi zdálo jasnější, téměř jako její oči.
Do uší mi pronikl zvuk, ale nedokázala jsem ho identifikovat. Jako šepot nebo šustění listí. Zaváhala jsem. Naklonila jsem hlavu a Nerissa můj pohyb kopírovala. Černé zornice se jí rozšířily a málem pohltily modrou barvu duhovek. V jejích očích jsem viděla odraz sama sebe.
Zvuk utichl a už jsem neslyšela ani šum vody.
Zmateně jsem zamrkala.
„Meredith!" zaslechla jsem křik Alaiona. Jako kdyby přicházel z velké dálky.
Pomalu jsem se otáčela za zvukem jeho hlasu, ale mé oči ulpěly na hladině vody, která byla tmavá a sahala mi téměř po pas. Chtěla jsem couvnout, ale vodu jsem jen rozvířila a mířila jsem do větší hloubky.
Popadla jsem Nerissu za ruku, ne proto, že bych po tom toužila, chtěla jsem ji dotáhnout na břeh.
Každý pór mého těla si začal uvědomovat, v jakém jsem nebezpečí.
Tep mi hučel v uších.
Silně jsem sevřela její zápěstí. Kůže nebyla skoro vůbec hladká, jako kdyby byla pokryta drobnými šupinkami studenými na dotek.
Její oči si mě přeměřily a zakroutila hlavou.
Patami jsem se zapřela do mělkého bahna a zabrala, co nejvíc to šlo.
Měla jsem výhodu nohou na rozdíl od ní.
Zatřpytil se ocas na tmavé hladině a já dostala dávku vody do tváře.
Přesto jsem ji úspěšně táhla směrem ke břehu. Její druhá ruka se snažila vypáčit z mého sevření.
Zařvala jsem bolestí a téměř ji pustila. Ta mrcha mi zabořila prsty do spáleného masa.
