Osudí

Kapitola osmá

Osmá kapitola je před vámi, jsem moc ráda, že tohle moje kralovství se vám libí. Děkuji za pozitivní reakce a zajimavé torie o tom, jak vyškolíte Alaiona, jak se chovat k ženě. Bohužel když jsem mu to říkala, tak to nevzal moc pozitivně.

Naštvaně jsem hodila rýžák do kýble s vodou. Poté, co mě ošplíchala, jsem solidně zanadávala a setřela si vodu z obličeje. Už podruhé jsem drhla podlahu v domě. Neštvalo mě ani to, že tu pořád někdo pobíhal, ale spíš jak to celé dopadlo. Od hádky s Alaionem, která mi přišla hodně jednostranná. Jen jsem poskakovala a dělala to, co po mně Deshiree chtěla.

Někdo se opatrně dotkl mého ramene a já naštvaně vzhlédla, abych se potkala s jejíma hnědýma očima. Laskavě na mě hleděly.

„Meredith, už jsi toho dnes udělala dost. Běž se najíst," pokynula mi směrem ke dveřím a já jimi bez zaváhání proběhla. Cestou jsem si utřela ruce do sukně a rozpustila si vlasy.

Neřešila jsem, jestli někoho pobouřím tím, že běžím. Měla jsem takový hlad, který jsem si do této doby neuvědomovala. Dřevěnou mísu, kterou mi podala žena, jsem přijala s nadšením. Kousky masa v omáčce vypadaly lákavě a netrvalo mi dlouho dostat do sebe celou porci.

S plným břichem jsem se rozhlížela po místnosti. Bylo tady několik mužů v pláštích, s hlavami u sebe si povídali, ženy si podepíraly záda a špitaly si, pokud zrovna neokřikovaly děti, které se tu přeháněly. Na to, že byl večer, tady byl celkem klid.

Odnesla jsem talíř do velké kadě s vodou, mírně to žblunklo a potopil se ke zbytku nádobí. Otočila jsem se k odchodu, ale o rám dveří stál opřený Alaion.

Zrovna tebe jsem právě chtěla vidět, blbečku, pomyslela jsem si.

Zvedla jsem bradu vysoko a chtěla projít kolem něj. Jeho ruka mě chytla za předloktí a za mírného výsknutí mě vytáhl ven z budovy. Přejel mě pohledem a zakroutil hlavou.

„Převleč se, odcházíme," oznámil mi a já ho musela následovat. Přišla jsem na to, že nemá moc smysl mu odporovat. Deshiree mi řekla, že vlastně to, že mě dostal na starost, většině lidí všechno ulehčilo. Mám si prý dávat pozor a hlavně ho poslechnout, že mě má hodně co naučit. Dokonce mám být prý vděčná, že mě učí zrovna on.

Když jsem si ho prohlížela, tak se ani nedivím – jeho dravé pohyby. Oči, které neměly problém postřehnout sebemenší detail, ruce, které znaly těžkou práci, a bolestí zničené tělo.

Mohl mi toho hodně poskytnout.

Tvář mi zrudla studem při dvojsmyslnosti té věty. Studené ruce jsem si položila na horké tváře, abych je zchladila, ale měla jsem pocit, že je to rozpaluje ještě více. Jenže pár pomýšlení na to, jak bravurně spolu dokážeme vycházet, a chuť na všechny dvojsmysly mě přešla.

Kdyby nebyl tak paličatý, divný a různorodý, bylo by to o tolik jednodušší.

Proč vždy všechno musí komplikovat chlap?

Zastavili jsme před jedním z nejmenších domů, byl už téměř v lese. Nenápadně vykukoval, v šeru večera téměř splýval, v noci bych ho nejspíš nenašla vůbec. Letmo jsem pohlédla na Alaiona, ale on mi nevěnoval ani půl minuty a vešel dovnitř.

Dřevěná střecha přečuhovala nade zdí, a tak tam bylo místo, že kdyby pršelo, člověk by byl v suchu. Pár malých oken, komín, ze kterého se nekouřilo. Zvenku to vypadalo tak na jednu maximálně dvě místnosti.

Proč bydlí sám a tak izolovaný?

Následovala jsem ho dovnitř, ale moje obezřetnost byla vybičovaná na maximum. Jednou mě napadl, pak mi pochroumal ruce o dům, topil mě – co přijde teď?