Dostat se do jiných světů je někdy jednoduší než si myslíme. Nepotřebujeme na to žádné nástupiště, skříň nebo telefonní budku.
Když nás osud zavolá tak se tam ocitneme.
Není to jako kouzlo, je to spíš šeptem pronesené přání uprostřed noci...
Doufám, že i přes tu dvoutýdení odmlku jste na mě nezanevřeli. Budu se těšit na vaše názory.
Uznavám, že na obrázku je brána kovová, ale ten malý detail si prosím odmyslete.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Blížili jsme se k městské bráně. Vlekli jsme se v menším davu, asi tak patnácti lidí. Pomalý proud do města byl z důvodu kontrol u brány. Alaion mi vysvětlil, že nějakou dobu po východu slunce se otvírají brány na obou stranách města, ale z důvodu zvýšené kontroly průchod trvá déle. Bylo mi jasné, co je důvodem zvýšené kontroly.
Vlasy jsem měla pečlivě schované pod látkou, trčel jen hnědý pletený cop. Doteď jsem se radši neptala, kde ho vzal, protože určitě nerostou na stromech. Šaty se mi plandaly kolem těla, a když jsem přidala do kroku, sukně se mi pletla mezi nohy.
Svázanýma rukama jsem si popotahovala pas, protože mi šaty sjížděly dolů. Alaion kráčel půl kroku přede mnou s obrovským koženým pytlem přes rameno. Jeho zaprášené tmavé oblečení nebylo tak pěstí na oko, jak jsem si původně představovala.
Svázané ruce jsem měla z toho důvodu, že se mám vydávat za otrokyni a hlavně mlčet. To mi nejvíc vyhovovalo, alespoň jsme neměli šanci se zas pohádat. Zahleděla jsem se na jeho záda a přemýšlela nad jeho roztroušenou schizofrenií. Je nějaká šance, že ve městě mají něco jako psychiatra a já bych ho tam mohla objednat? Vůbec netuším, na jaké úrovni je tato země, ale podle hadrů tady asi lidi nejčastěji umírají na infekci.
Můj pohled upoutala brána, ke které jsme se přibližovali. Byla velká, dřevěná, ale hlavně zavřená. Postranní dvířka byly otevřené a lidé stáli ve frontě a čekali, až je vpustí do města.
Stráže v černých šatech s popruhy a řemínky a zeleným pláštěm postrkovaly lidi dovnitř a všechny kontrolovali. Sklopila jsem hlavu k zemi, jak mi radil Alaion, ale teď mě nemohly zakrýt mé červené vlasy. Jen mi to připomnělo křivdu, kterou na mně spáchal Alaion. Ten bude jednou koukat, až mu ošmikám ty jeho černé dlouhé vlasy.
Popocházeli jsme po dvou krocích dopředu, než k nám přistoupili dva strážci a zkoumavě si nás prohlíželi. Jeden z nich chytl můj cop do ruky a krev v mých žilách téměř zamrzala. Promnul je mezi prsty a bez dalšího zájmu pustil.
„Důvod vstupu do města?" otázal se jeden ze strážců Alaiona.
„Chceme přenocovat, nakoupit zásoby a pokračovat v cestě."
„Směr cesty?"
„Podloubí."
„Není to trochu daleko na cestu s takovou květinkou?" promluvil druhý strážce, který mi předtím sahal na vlasy.
„Jdu tam, kde je obchod," odvětil Alaion.
„Nevypadáš na obchodníka," zamračil se ten starší.
