Osudí

Kapitola osmnáctá

Dnes se snažím přepsat se sešitu co nejvíc, ať ty kapitoly mají konečně nějakou pravidelnost. Doufám, že tam není příliš hrubek. A že jste na tento příběh kvůli odmlce nezapoměli.

Užijte si čtení

Převalila jsem se opět na záda a pozorovala dřevěné trámy. Myslím, že začínám bláznit. Třetí noc v tomto pokoji a pořádně jsem z něj ani nevytáhla paty. Zato Alaion tady téměř nebyl. Už mi dokonce ani nešlo spát, protože ze začátku jsem naspala, co se dalo, abych zahnala nudu.

Zvedla jsem se z postele a stoupla si k malému špinavému oknu. Výhled do uličky nebyl nic moc, hlavně teď po tmě, ale ani přes den to nebyla žádná výhra. Špinavá ulice osvětlená pár lampami, ve kterých – k mému překvapení – hořely svíčky. Venku nebylo ani živáčka, ale dole v krčmě byl randál, jako kdyby se tam strhla rvačka.

Trhla jsem sebou, když něco těžkého narazilo do dveří. Odstoupila jsem ode dveří co nejdál.

Dunivá rána rezonovala pokojem a já sebou polekaně škubla.

Venku bylo ticho.

Opatrně jsem našlapovala ke dveřím, jestli ještě něco zaslechnu. Nevím, kam jsem dala pud sebezáchovy, ale při další ráně se opět objevil a přestrašená jsem zalezla do postele. Namačkala jsem se co nejvíc do jejího rohu.

Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit.

Kde je Alaion?

Rány do dveří postupně ustávaly a já propadala únavě. V noze mi pulzovala křeč. Ani jsem si nevšimla, že se to i dole utišilo. Možná i uběhlo pár hodin. Unaveně jsem si položila hlavu na kolena a snažila se vytěsnit z hlavy zvuky, které vycházely zpoza dveří.

---

Něco mě tlačilo do matrace a já nemohla dýchat. Popadla mě panika.

Všude bylo černo.

Ruce jsem měla přitisklé vedle těla a nemohla se hnout. Snažila jsem se ze sebe setřást tu tíhu, ale nešlo to.

„Meredith," ozvala se šeptem tíha, která na mě ležela, a já si vydechla, že je to Alaion. Jenže už jsem se nemohla pořádně nadechnout.

„Alaione, slez!" Strčila jsem do něj a konečně ze sebe odsouvala alespoň část jeho váhy.

Ležel vedle mě na posteli. Hlavu měl položenou na mém rameni, omotaný kolem mě jako břečťan. Odfukoval spánkem opilých, což mi pokaždé potvrdil jeho výdech s odérem alkoholu. Strnule jsem ležela a nevěděla co dělat.

Zkusila jsem do něj šťouchat: „Alaione, slez dolů!" Razantněji jsem do něj strčila, ale to jen způsobilo pevnější objetí v pase a jediné, s čím jsem mohla hnout, byla ruka, protože druhou mi zalehl.

„Alaione!" Bouchla jsem ho po zádech.

Jeho hlava se zvedla a já mu hleděla do fialových očí. „Meredith, nezdáš se mi." Podrážděně jsem do něj šťouchla.

„Ne, nezdám, slez ze mě. Jsi těžký, opilý a meleš hlouposti."

„Já se bál, že jsem tě ztratil," zašeptal a přitiskl se ke mně. Rukou mi svíral bok, stiskl jej a já sykla bolestí.

„Alaione, to bolí! A ty jsi mě tady nechal." Podrážděně jsem do něj opět strčila. Hlava se mu opět zvedla a překulil se nade mě. Překvapeně jsem mu opět hleděla do očí. Opřený na loktech mi prsty projel krátké vlasy.