Osudí

Kapitola šestnáctá

Konečně! Takže nová kapitola a vzhledem k tomu, že dlouho nebyla, tak si ty svoje kecy nechám pro sebe.

Přetočila jsem se na druhý bok a uslyšela, jak něco těžkého dopadlo vedle mě. Rozespale jsem se posadila a pohlédla vedle sebe. Slunce mi málem vypálilo zornice a musela jsem párkrát zamrkat, aby mi zmizely mžitky před očima. Po pár vteřinách se mi povedlo zaostřit na věc, která dopadla vedle mě.

Jednalo se o kožený vak, který smrděl zatuchlinou. Zvědavě jsem pohlédla na Alaiona, ale ten mi nevěnoval moc pozornosti. Přešlapoval z místa na místo a něco si pro sebe bručel. Bez vyzvání jsem potáhla za uzel a otevřela vak, abych odhalila poklady schovávající se vevnitř.

Místo pokladů se tam nacházely hadry nevýrazné barvy, a když jsem je chytla do rukou, tak ani kvalita nebyla nejlepší. S oblečením v ruce a otázkou v očích jsem pohlédla na Alaiona. Pořád se procházel po stodole a vířil slámu, která poletovala díky prudkým pohybům ve vzduchu.

Prudce se zastavil a pohlédl na mě. „Převleč se, vymyslel jsem, jak tě dostanu do města." Otočil se ke mně zády a nedal mi možnost na protesty.

Zachránil ti život. Bez něj tě zabijí. Nezabiješ ty jeho, pořád jsem si opakovala v hlavě, když jsem ze sebe téměř odlupovala zaprášené, zpocené a špinavé oblečení. Natáhla jsem na sebe sukni a další tuniku, ale v divné žluté barvě. Boty jsem hodila i se špinavým oblečením zpátky dovnitř a vytáhla něco jako kožené baleríny na šněrování. Zapletla jsem si vrkoč, abych vypadala tak tuctově, jak si pamatuji ženské, které byly na fotkách v učebnici historie.

„A teď co?"

Pečlivě si mě prohlédl, přiblížil se ke mně a přitáhl si mě rukama k tělu. Jeho ruce putovaly po mých pažích dolů přes trup až k pasu. Cítila jsem, jak se mi po kůži šiří mravenčení, a i přes husí kůži a tenkou látku mě jeho dotek pálil. Vůbec nechápu, proč mé hormony z něj tak šílí.

„Máš to špatně," zatahal za látku tuniky a jemně mi ji začal zasouvat do sukně.

Fascinovaně jsem koukala do jeho tváře a nechala ho, ať si hraje s látkou u mého pasu. Má mysl se upřela jen na to, jak moc mě fascinoval. Kolik různých tváří, podob a nálad se v něm ukrývá. Kolikrát mě překvapil svou milou, téměř až vstřícnou, povahou, nebo úplně odrovnal svým patentem jak být parchant.

Mého zamyšleného pohledu si nejspíš všiml, protože se zarazil a pustil mě. Potemnělá fialová barva se ustálila na téměř tmavou a až teď jsem si uvědomila, že předtím byla sytější. Už jsem se chtěla zeptat, jak to dělá, když promluvil.

„Mám plán," zašeptal.

„Jaký?"

„Ostřiháme tě."

„Cože?" vyjekla jsem a ustoupila. „Tak to vůbec!"

Pokrčil rameny a ustoupil ode mě kousek dál. Ruce schované za zády a já měla neblahé tušení. Vytáhl ruku zpoza zad a v ní svíral pletený cop mých zrzavých vlasů. Frustrovaně jsem vykřikla a prsty si zajela k zátylku, kde jsem nahmatala konečky vlasů, které před okamžikem byly dlouhé po pas.

„Jak sis to mohl dovolit?" pěnila jsem.

Alaion mě opět ignoroval a sklonil se k pytli, aby z něj vytáhl něco jako čepec a dlouhý tmavovlasý vrkoč. Nevěřícně jsem na něj zírala.

„Úplně ses pomátl."

„Dej si to na hlavu a připevni si ty vlasy."

„Boží...," zabručela jsem. „Stejně sis to vůbec neměl dovolovat. Taková drzost, jsi úplně pošahaný."

„Vlasy ti dorostou, ale hlava ne."

„To máš možná pravdu," přitakala jsem mu. „ale mohla jsem je schovat všechny. A ne hned přistupovat k takovému radikálnímu opatření."

„Nebudu kvůli jednomu zbloudilému pramenu riskovat krk."

„Proto nosíš jeden v přívěsku?"

„Co?" Rukou si sáhl na krk, ale řetízek tam už neměl. Přívěšek jsem totiž měla bezpečně schovaný v podprsence a teprve až zjistím odpovědi, se rozhodnu, jestli mu ho vrátím.

„Jak sis to mohla dovolit?"

„Jak já jsem si mohla něco dovolit?" nechápavě jsem se zeptala a zakroutila hlavou. „Zaprvé," počítala jsem na prsech, „dal jsi mi to jako úkol, zadruhé – bereš si moje věci a taky se neptáš na povolení." Odmlčela jsem se. „A zatřetí," nadechoval se k odpovědi, „ještě jsem neskončila! A zatřetí mám kopu otázek, na které jsi mi doteď nebyl ochotný odpovědět. Což si myslím, že se právě teď změnilo, nemám pravdu?"

Vítězoslavně jsem se usmívala, i když ke mně přistoupil s pološíleným leskem v očích a jasným hněvem. Úsměv mi ale mizel ze rtů, jak se ke mně přibližoval. Pomalu jsem od něj couvala, pořád jsem měla před očima živou vzpomínku, jak mě škrtil v lese. Má odvaha se vytrácela téměř tak rychle, jak jsem ustupovala. Dokud jsem zády nenarazila na trám.

Chtěla jsem se otočit a utéct, jenže mě přimáčkl na dřevo a já zalapala po dechu. Z úst mi uniklo kňourání z představy, že mě na místě jednou rukou udusí.

„Vrať mi to!" zamračil se, natiskl se na mě celým tělem a tím mi znemožnil jakoukoli obranu.

„Ne." Protože jakmile mu ten přívěšek vrátím, může mě uškrtit kdykoliv.

„Tak tě uškrtím." Musím věřit, že to pro mě bude propustka.

„To neuděláš," hlesla jsem. V hlavě se mi bily dva protichůdné pocity – instinkt přežití a tvrdohlavost ohledně mé důležitosti.

„Ó ano, ani nevíš, jak moc po tom toužím."

Otřásla jsem se z té představy, jak mi mačká hrtan, deformuje hrdlo a blaženě se u toho usmívá. Před očima jsem živě viděla, jak kope jámu na kraji lesa a hází do ní mé bezvládné tělo a zvesela si u toho pobrukuje.

Alaion překvapeně zamrkal a já odtrhla pohled od jeho očí.

To, co jsem viděla, nebyl...

To bylo...

Zabil už takhle někoho?

„Tak si najdi ten zatracený přívěšek a zabij mě."

Tlak na mém krku zesílil, ale pořád jsem mohla dýchat. Zvedla jsem bradu a opět se mu zpříma zadívala do očí. Všechen strach jsem potlačila odhodláním.

Tohle není země ani místo, kde ustrašení zajíci přežijí. Tady se nedá žít, když držíte hubu a krok. Potřebuji odpovědi, potřebuji znát svůj úděl a taky vědět, jestli mu můžu věřit.

Nebezpečný lesk v jeho očích mě neodstrašil. Opětovala jsem mu pohled a snažila se obstát. Spoléhala jsem se na to, že si ho příliš cení. Ne, spíš jsem na to sázela život.

„Zahráváš si."

„Možná," usmála jsem se, „ty mě zas podceňuješ."

„Možná."

Další kapitola bude v průběhu týdne. Těším se na vaše, komentáře a reakce.