Osudí

Kapitola třinactá

Dnes výjimečně nebudu, zdržovat různými kecy, jen si prostě užijte čtení a zanechte komentář se svým názorem abych věděla vaše názory na vývoj děje.

Seděla jsem na zemi přivázaná k jednomu ze stromů na kraji lesa. Alaion rozkládal naše věci a udělal provizorní tábor. Chvíli se mračil na nebe, než sám sobě přikývl. Otráveně jsem ho pozorovala, ale sledovat krajinu bylo přece jenom lákavější.

Po jednom dni se nám povedlo dostat se přes les na kraj jezera. Alaion se zmínil, že se jmenuje Tiché vody, a překvapivě mi to přišlo odůvodněné. Voda se téměř nehnula, bylo z ní nádherné zrcadlo, ale přesto nebylo vidět na druhou stranu jezera. Nikdy jsem nic tak rozlehlého neviděla.

Večeře byla rychlá – trocha sušeného masa, na jehož chuť jsem si začala zvykat, a ohřátý chléb na ohni. Alaion mi vysvětlil, že dokud je světlo, může oheň hořet. Ale pak ho budeme muset uhasit, ať nejsme jako pěst na oko. Měla jsem pocit, že se mění na encyklopedii pouček o tom, jak mi řídit život.

„Vstávej," řekl mi hned, jak jsme dojedli. Překvapeně jsem nadzvedla obočí, ale bez remcání jsem se postavila. Se svázaným zápěstím to nebyla legrace. Musela jsem se naklonit dopředu a nějak pod sebe poskládat nohy.

„Potřebujeme urychlit tvůj trénink, neměli jsme dost času v táboře, a tak tě musím naučit po večerech to, co jsme nestihli."

Chytl mě za zápěstí a rozvázal ten komplikovaný uzel, který mi poutal ruce. I přesto, že jsem ho bedlivě pozorovala, neměla jsem ani páru o tom, jak to udělal. Rozpačitě jsem stála metr od něj a čekala, co se bude dít. Udělal pár kroků směrem k lesu a zvedl ze země dvě větve, ze kterých otrhával malé větvičky.

Stoupl si o něco dál ode mě. „Chytej!" zakřičel a hodil po mně tu palici. Nejenže jsem s ní dostala po prstech, ale dopadla na zem. S povzdechem jsem se pro ni sklonila a uchopila ji do ruky. Je od něj milé, že, když mě bude mlátit, má alespoň šanci si do něj bouchnout. Pokud se trefím.

„Ne, znovu." Udělal ke mně dva rychlé kroky a vytrhl mi ji z ruky. Odstoupil zpátky a hodil ji po mně. Měla jsem pocit, že to bylo větší silou než předtím, a schytala jsem to do ramene. Naštvaně jsem sama pro sebe zavrčela a pak sykla bolestí. Dostala jsem totiž přes prsty holí od Alaiona.

„Co děláš?"

„Časem se ji musíš naučit chytnout."

„Nechtěl jsi mě něco učit?"

„Ano, postřeh. Co jsi čekala?"

„Nějaký boj, učil jsi mě střílet z luku, ale to jsem párkrát vystřelila a od té doby nic. Jak tu má přežít?"

„Já tě ochráním."

„To jsou pěkný kecy, chci se naučit chránit sama."

„Jak chceš, ale bude to bolet."

Pokrčila jsem rameny, bolest jsem totiž očekávala už předtím. Nejistě jsem stála a v ruce držela tu hůl. Pozorovala jsem Alaiona, jak jí cvičebně švihl, a hvízdavý zvuk mě málem donutil couvnout. Naznačil mi, abych přistoupila blíž. Udělala jsem pár nejistých kroků, a kdybych se napřáhla, mohla bych ho i trefit.

„Zaútoč."

Rozpřáhla jsem se a mířila na jeho rameno. Jenže on udělal pár rychlých kroků, téměř mě obešel a švihl mě po stehnech. Zanaříkala jsem bolestí. Nečekala jsem, že to bude až takové. Otočila jsem se, abych mu stála čelem.

„Nikdy neutoč první, jsi malá a máš nevýhodu." Hned nato jsem dostala ránu do ramene. „Ale máš i svoje výhody, mohla ses skrčit." Nejistě jsem přešlápla, a když jsem chtěla uhnout ráně a přikrčit se, ucítila jsem štiplavou bolest na boku.

„Předvídatelná."

Naštvaně jsem se po něm ohnala, ale moje máchnutí vyšlo na prázdno a docílila jsem jen toho, že mě popadl za zápěstí a postrčil mě před sebe. Korunkou na dortu bylo další švihnutí. Naštvaně jsem se na něj mračila a cítila, jak mě štípe většina těla a to po pár ranách. V hlavě jsem dolovala, co jsem viděla ve filmech.

Musím blafovat.

Rozběhla jsem se na něj s tím, že ho bouchnu do ramene, jenže místo toho jsem těsně před ním nastavila hůl tak, aby si na ni sám naběhl. Ozvalo se překvapivé heknutí, když se konec hole setkal s jeho břichem. Nezabránil tomu, abych skončila na zadku na zemi. Při prudkém ustoupení od něj jsem ztratila balanc.

Proč si vždycky největší daň na bolesti vybírá můj zadek?

„To bylo překvapivé."

Nevěděla jsem, jestli to mám brát jako pochvalu nebo ne. Chvíli jsme na sebe hleděli, než na mě vyštěkl, ať se opět zvedám. Snažila jsem se s ním bojovat, co to šlo, ale moc to nešlo. Spíš to bylo o tom, že mě on mlátil a já se mu snažila vyhnout. Bolest v mém těle rezonovala a svaly trpěly.

Rozhodla jsem se zahrát na to nejcitlivější místo. Zasáhla mě rána do žeber a já překvapeně zalapala po dechu. Druhá přišla do boku. Zapotácela jsem se nad přemírou bolesti a pár kroků ustoupila. Zakopla jsem o něco, a jak jsem padala na zem, neměla jsem šanci svůj pád zpomalit ani ztlumit.

Dopadla jsem rukou přímo do ohniště. Pálení se šířilo po mé ruce, slzy mi vyhrkly z očí.

„Meredith!" zakřičel Alaion a já se snažila odvalit z ohně a uhasit plameny. Přehodil přese mě jednu z dek a tloukl po tom ohni, co mi chytl rukáv. Mojí bolesti to vůbec nepomáhalo. Přestože jsem tam ležela nejspíš jen pár sekund, bolelo to jako čert a Alaionovo plácnutí tomu vůbec nepomáhalo.

Oči mě štípaly od slz a až teď mi došlo, že se mi z hrdla celou dobu dere jeden vzlyk za druhým.

Seděla jsem na zemi a Alaion mi pomalu sundával dolů tričko. Pohmožděné tělo to vzdalo a pohyb je pro mě utrpením. Oblečení se na mě přilepilo jak z potu, tak se něco i přiškvařilo. Mohla jsem být ráda, že jsem tam nedopadla tváří. Při trhnutí látky z mé kůže jsem vyjekla a na jeho tváři se po dlouhé době objevil lítostivý pohled. Slova útěchy ale pořád nepřicházela.

Přešel k batohu a přehrabával se v něm. Svůj zrak jsem upřela na jezero a napadala mě spasná myšlenka jak zchladit svou bolest. Za pomoci zdravé ruky jsem se zvedla a kráčela k jezeru. Vešla jsem do něj až po kolena, což vzhledem k jeho hloubce nebyl problém. Sedla jsem si do vody a konečně se studená voda dotkla toho bolavého místa.

„Meredith, běž okamžitě z té vody!" křičel po mně Alaion, ale mně ta voda příliš uklidňovala. Bolest ustoupila a to bylo hlavní. „Musíme okamžitě odejít!" Slyšela jsem, jak se blíží. Nevěnovala jsem tomu ale pozornost. Můj zrak byl upřený na jeden jediný bod na vodě. Z toho místa se totiž šířily kruhové vlnky.

Já vodu rozčeřila, ale ta se po chvíli uklidnila. Teď ale mým směrem šly vlnky, které vznikly téměř z ničeho.

„Meredith, v té vodě jsou sirény! Okamžitě vypadni!" křičel po mně, ale já ho přestávala poslouchat.

Z vody se totiž vynořila tvář ani ne dva metry ode mě. Průzračně modré oči mě pozorovaly, bílé vlasy se ztrácely ve vodě a já jejich délku mohla jen odhadnout. Viděla jsem jen její část, přesto byla tak nádherná. Jako vodní anděl.

„Kdo jsi?" zašeptala jsem, abych ji nevyplašila, a natáhla k ní ruku.

Vynořila se víc z vody a odhalovala tak své plné růžové rty, které se vlnily do mírného úsměvu. Přiblížila se ke mně a já proto viděla, jak ji ve vodě obklopovaly její vlasy. Ty čeřicí vlnky způsoboval její ocas, který se třpytil na hladině vody.

„Jak se jmenuješ, siréno?" zopakovala jsem, ale v hlavě mi nedocházelo, v jakém nebezpečí jsem byla. Jako kdybych si chtěla ochočit draka.

„Nerissa," řekla a její líbezný hlas mi zanechal stopu v srdci. V ten moment jsem si uvědomila, že jsem propadla jejímu kouzlu.

Tak co vy na to?