Osudí

Kapitola dvacátá druhá

Odhrnul zelený závěs z rostlin a mě oslepilo slunečné světlo.

Zvedla jsem ruku, abych si zastínila oči. Světelný paprsek dopadal přímo na nás a vchod porostlý popínavými rostlinami. Udělal jsem par kroků do stínu po vlhkém mechu a ústa mi zůstali otevřené dokořán.

Stála jsem v napůl zbořeném obrovském skleníku, alespoň to tak na první pohled vypadalo. Po zbylých stěnách se táhli rostliny, které kvetli do všech možných barev. Obrovské schody naproti místnosti mě vyvedli z omylu, že to je skleník. Spíš bych si takhle představila plesový sál.

Předtím musel být nádherný, ale teď když ho zdobila příroda, byl ohromující. Z klenby mezi sloupy stékala voda do malého jezírka posetého lekníny. Už tu chyběli jen nádherné labutě. Celé to místo vypadalo, tak skvostně až mi to bralo dech.

„Je to nádhera, že?"

„To je slabé slovo." Vydechla jsem.

Varin mě chytl za ruku a vedl mě kolem jezírka. Jak dovnitř pronikalo světlo přes zbylé sklo a odráželo se od květin, tak tvořilo nádherné zbarvení na stropě. Vykrucovala jsem hlavu a sledovala tu směs barev.

Celé tohle místo bylo magické. Dýchalo to na mě svojí osobitou magií, protože díky ní jsem v sobě cítila neskutečný klid. Prostoupilo mě to celou, cítila jsem brnění v prstech a ústa se mi zformovali do blaženého úsměvu.

Stiskla jsem ruku a Varin se zastavil.

Jeho oči nabyli nejsytějšího odstínu, jaký jsem kdy viděla. Ani Alaion je neměl tak sytě zbarvené. Při vzpomínce na něj mě píchlo u srdce. Jenže čím déle jsem hleděla do očí Varina, tím víc jsem si nedokázala vzpomenout na tvář Alaiona.

Brnění v prstech zesílilo.

Stiskla jsem Varinovi ruku a on zamrkal.

Pustil moji ruku a já stála s napraženou paží směrem k němu.

„Kdo jste?" zeptala jsem se.

Rty se mu zvlnili do mírného úsměvu, udělal krok směrem ke mně, jenže já si opět vzpomněla na Alaiona. Jak uměl být náladový, nebezpečný, někdy dokonce surový. Zpanikařila jsem a udělala krok vzad, načež jsem ucítila vodu na nohou.

Udělala jsem další krok vzad.

Cítila jsem vlnky narážející do mého těla a to mě přinutilo odtrhnout pohled od Varina. Vlny se se totiž tvořili směrem ke mně. Když hodíte kámen do vody tak kruhy jdou směrem od místa dopadu, jenže teď kruhy šli směrem k mým nohám.

Pohlédla jsem opět na Varina. „Co je to s tou vodou?"

Jenže on jak kdyby mě neslyšel. Sledoval vodu a až po chvíli sebou trhnul, jak kdyby se probral z transu. Přeskakoval pohledem mezi mnou a vodou. Natáhl ke mně opět ruku a já se ho chytla.

Ne kvůli strachu z nebezpečí nebo vody, ale brala jsem to jak automatický úkon. Jenže místo toho aby mě vytáhl z vody, přistoupil ke mně blíž. Těsně ke kraji vody, špičky jeho bot se téměř dotýkali jezírka.

Stál ani je půl metra přede mnou a zhluboka dýchal.

Pozorovala jsem jeho prudce se zvedající hruď.

V jeho tváři se neodrážela žádná jiná emoce než nervozita.

Zavřel oči.

Prudce se nadechl a zadržel dech.

A udělal krok vpřed směrem do vody.

Jenže jeho noha zůstala stát na povrchu vody.

-

Uprostřed srdce Aldrigdie

-

Klapání podpatku dopadajících na leštěný mramor.

Zvuk rezonující po celém sále, násobený ozvěnou.

Šustění brokátu a šelestění hermelínu.

Všichni muži se sklopenými hlavami se modlí ke všem bohům, aby ty kroky neutichli, protože ticho by znamenalo smrt.

„Pořád jste ji nenašli." Ozval se melodický hlas, téměř medový jenže tak jedovatý.

Krásná žena se procházela mezi dvaceti muži a hleděla jim do tváří i když pozorovali podlahu. Pyšně se nesla mezi nimi a nečekala odpověď na svoje konstatovaní. Věděli proč neodpovídat. Žádná odpověď totiž nebyla dost dobrá na to aby omluvila to, že ji nenašli.

„Ts, ts ts." Zastavila se u jednoho z mužů a chytla jeho tvář do rukou. Vyvrátila mu hlavu nahoru, aby pohlédl do její tváře.

Mladému muži se zatajil dech.

Sledoval linií úzkého pasu k pevným sametově bílým ňadrům, vyčnívajícím z černého brokátu, ladný krk, červené rty zkroucené do posměšného úsměvu, mohutnou černou korunu posazenou v hustých kudrnatých vlasech a pak zahlédl ty oči.

Černé jako noc bez měsíce, tak černé jak když všechny hvězdy na nebi zhasnou a ještě černější než místnost bez ohně, naděje a jen plné smrti.

Královna se k němu nahne blíž a mladík vydechne zadržovaný vzduch.

Křečovitě svírá ruce do pěstí, ale neodváží se pohnout.

Nikdo se po něm neohlíží, většina ví, co tohle znamená.

Neodváží se zastat druha v černém.

Druhou rukou ho pohladí žena po rameni, tam kde je na zbroji upevněno několik černých pírek, promne je v prstech a ruku opět spustí.

Bez jakéhokoliv povšimnutí ostatních se ji v ruce objeví dlouhý nůž a vrazí ho muži do břicha.

Chladně a bez emocí mu hledí do očí.

Vidí jeho strach, jak mu rozšiřuje zornice.

Ale z něj nevyjde ani sebemenší zvuk.

V duchu oceňuje, že se nebránil, dokonce sebou ani nehnul, když nůž z něj vytáhla.

Pořád mu hledí do očí a vidí, jak z něj valí krev.

„Na co jsou mi havrani, když nedělají to, co mají?" zeptá se šeptem, ale v tiché místnosti je to jak kdyby zakřičela.

Pustí muže až tehdy, když se mu ze rtů vyvalí krev a zbortí ji ruku. Fascinovaná hledí na ruku zamazanou od krve a kráčí od umírajícího mladíka pryč.

Zastaví se až před nejstarším z havranů. Chytne ho krvavou rukou za tvář, až mu na ní zůstane stopa.

„Doneste ji klidně mrtvou." Řekne mu a on tiše přikývne. „Jinak se postarám, že jste dolítali."

Opravdu jsem neveděla komu věnovat kapitolu, je vás totiž tolik. Devět měsiční pauza je za mnou a já jsem ráda, že jsem zpátky. Takovou dobu jsem si neveděla s touto kapitolou poradit, úpřimně prošla asi 27 verzemi, takže doufám, že se vám líbila.

Hlavně děkuji Vám lidi, za to, že jste celou dobu při mě stáli, komentovali, psali mi zprávy a dávali mi smysl pro to, že i kdybych to psala 30x,50x tak by to stálo za to, díky vám!