Osudí

Kapitola dvacátá první

Hola hej! Další kapitola, nevím ani po kolika dnech. Můj hrubý odhad je pět měsíců. Mám kopu napadů, šilených zvratů, novou korektorku, která projde Osudí zpětně. Rekonstrukce se brutálně protáhla, ale máte mě zpátky! Co mě, já nikoho nezajimám, ale Meredith!

Písnička i nová postava v mediích. Užijte si čtení a těším se na komentáře.

„Dej ruce nahoru," ozval se za mnou pevný mužský hlas.

Strnula jsem na místě, ale chyběla mi odvaha se otočit.

Lehké štípnutí na zádech mi dalo vědět o přiloženém noži. Roztřeseně jsem vydechla a zavřela oči. Pustila jsem se kamene a na chvíli vnímala jen vodu kolem sebe. Nejspíš jsem už zešílela stejně jako Alaion, ale ten tu nebyl, aby mě ochránil.

„Není moc slušné chtít po nahé ženě, aby zvedla ruce do vzduchu," suše jsem konstatovala. Nehrála jsem teď o čas. Nebylo o jaký. Byla větší pravděpodobnost, že padnu do té bezedné jámy, než že se opět protáhnu mezi stromy a rychle uteču.

„Tady jde slušnost bokem, nemáš tady co pohledávat." Hlas zněl mírně nakřáplé, ale pevně. Dokázala jsem si k tomu zřetelně představit neúprosnou tvář. „Dám ti pytel na hlavu a odvedu tě odtud, nikdy se sem už nevracej."

„Vážně si myslíš, že bych se vrátila poté, co jsem měla zapíchlý nůž v zádech? Ztratila jsem se a ani sama nevím, jak jsem se sem dostala," povzdechla jsem si a pohlédla k nebi, kde byla zelená koruna stromu. „Ale je to nádhera."

„Proto tady lidi nemají co dělat."

Posměšně jsem si odfrkla.

Prudce mnou trhl, čímž mě vytáhl na nohy a otočil si mě tváří k sobě.

Zatajil se mi dech.

Hleděla jsem do fialových očí, tak povědomých a přesto cizích.

Ústa se mi otevřely překvapením.

„Máš jeho oči," zašeptala jsem.

Ty, co mě tolik dní sledovaly, trápily, smály se mi, měnily barvu a vyvolávaly ve mně vztek i chtíč.

Překvapeně zamrkal. Trhl mým zapěstím a přitáhl si mě k sobě. Má nahá ňadra spočívala na jeho studené zbroji. Vyvolalo to na mém těle husí kůži. Hnědé vlasy měl mírně kudrnaté a na levé straně hlavy zlaté tetovaní. Husté řasy na chvíli schovaly tu fialovou nádheru a hleděl na mě se směsí pochybovačnosti a nepochopení.

„Obleč se." Zničehonic mě pustil a odstoupil ode mě. Jeho pohled putoval po křivkách mého těla a já se teprve až teď zastyděla. Červeň se mi rozlévala po tváři a cítila jsem, jak se mi šíří na krk. Vylezla jsem co nejrychleji z vody a začala se oblékat.

Špinavé a smradlavé oblečení jsem na sebe dávala jen s velkou nelibostí. Neměla jsem na vybranou, pokud jsem nechtěla být nahá. Pořád stál po kolena ve vodě a pozoroval každý můj sebemenší dotek. Natáhla jsem si čižmy a prohlížela mýtinu, abych našla svůj nůž.

Pohlédla jsem jeho směrem a zhlédla lesk u jeho pásu – můj nůž.

Popadla jsem batoh a přehodila si ho přes rameno. Zahákla jsem prsty za popruhy a zhoupla se na patách.

„Vyvedeš mě z lesa, prosím? Já vážně zabloudila. Ztratila jsem společníka a neznám tenhle kraj."

„Tak co tu děláš?" zeptal se mě a přebrodil se na druhý břeh blíž k tomu velkému stromu.