Osudí

Kapitola desátá

Další kapitola, chtěla bych ji věnovat vám všem, kterým se libí moje fantasy tvorba a i přes komplikovanost charakterů se vám libí. Doufám, že touto kapitolou vám to nezamotám ještě víc, že si ji užijete stejnou mírou jak já.

Ruce se mi klepaly, když jsem si dávala lžíci do úst. Svaly mě nechtěly poslouchat po včerejším nočním běhání po lese. Od chvíle, co jsem vstala, jsem se Alaionovi vyhýbala, jak to šlo. Dokonce jsem se schovávala na půdě v domě jen proto, aby mě nenašel. I oběd jsem jedla na poslední chvíli, doufala jsem, že on už jedl.

Když jsem se rozhlédla, nebylo tu už moc lidí, ale rozruch jsem pořád způsobovala. Kalhoty, které jsem měla na sobě, nikdo neocenil, a tak to spustilo ještě větší šepot než předtím. Dojedla jsem jídlo a odnesla talíř na kopu k ostatním. Bez dalšího ohlédnutí jsem odešla rozhodnutá se jít umýt, mohlo by to ulevit mým bolavým svalům.

Donutit se dojít k chatě a zase k potoku mě stálo víc sil, než jsem očekávala. Do vody jsem se téměř zhroutila, posadila jsem se na kámen a voda mi omývala ramena. Některé škrábance mě pekelně štípaly, nejvíc ten na ruce, když jsem se snažila prodrat se keřem a nevšimla si trnů na něm.

Opírala jsem se o skalní výběžek, který mě mírně studil do zad.

Jak to dělají, když je tady zima?

Naštěstí je teď spalující horko a voda je příjemně vlažná. Nedokážu si představit, že bych do té vody musela vlézt, když není minimálně nad osmnáct stupňů. Jenže i Alaion má doma přece vanu, říkal to, když jsem se ho včera ptala.

Jsem zvědavá, jak dlouho mi vydrží se flákat, než na to někdo přijde. V táboře po mně chtějí maximálně pomoc při práci v kuchyni, ale jinak mě k ničemu moc nepouštějí. I když čím bych jim asi tak mohla být užitečná? Co bych tak mohla tady zvládnout kromě vaření a uklizení? Lovit neumím, stráž držet nedokážu a hlídat děti – to bych možná taky nezvládla. Kdyby mi totiž utekly do lesa, nebyla bych schopná se vrátit zpátky ani sama.

„Tady jsi!" Otočila jsem se po hlasu a ulevilo se mi, že to byla Deshiree. Položila si svůj ručník na skálu a začala se svlékat.

„Hledá mě někdo?" Doufala jsem, že se tady schovám. Jestli mi řekne, že někam musím jít, budu muset. Od doby, co jsem došla do tábora, se o mě starala a neměla jsem to srdce, abych jí na něco řekla ne. Proto jsem ještě ráno prala obvazy a pomáhala jí s drobnostmi.

Deshiree totiž ošetřovala zraněné a nemocné. Včera v noci, když já jako bludička poletovala po lese, vrátili se muži z nějakého nájezdu, který se moc nepovedl. Tím pádem v naší chatě leželo devět mužů, kolem kterých se muselo běhat a ošetřovat je. Nechápala jsem, jak to zvládala, ale celou dobu se na ně usmívala a dodávala jim naději.

„Hledá tě Athira, moje sestra." Když to řekla tak se mírně zamračila. Nedokázala jsem odolat další otázce a potlačit svou zvědavost.

„To je špatně?"

„Meredith, měla bys vědět, že svou sestru miluji, ale je schopná udělat cokoliv kvůli Alaionovi. Pokud ona nabude dojmu, že bys ji mohla jakýmkoliv způsobem bránit­...," otřásla se při těch slovech, „nechci ani pomyslet, co by se ti mohlo stát. Vyhni se jí."

„Vlastně jsi už druhá, kdo mě na ni upozornil. Ale proč by mě takhle hledala? Co ode mě chce?"

„Řekla bych ti, abys to šla zjistit, ale radši to nedělej. Ona není tak zlá, jak vypadá."

„Jasně," řekla jsem ironicky, ale Deshiree si z toho nic nedělala.

„Měla bys radši jít za Alaionem, já mám ještě hodně práce a u nás bys teď jen překážela."