Osudí

Kapitola druhá

Je tady druhá kapitola a mě se pořád daří přidavat v dobrém intervalu. Chci celou celičkou kapitolu věnovat @Ignise za její neskutečnou trpělivost se mnou a otázkami ohledně této doby. Doufám že si kapitolu pořádně užijete a že se vám bude líbit. Budu moc ráda pokud napíšete svoje dojmy.

V médiích je fotka nové postavy...

Seděla jsem na tvrdé posteli vycpané slámou a objímala si nohy. Hlava mi spočívala na kolenou a hleděla jsem spíše do prázdna než na něco konkrétního. Uběhly už dvě noci od doby, co jsem tady, a já si prošla několika fázemi. Na začátku jsem byla smířená: Jo, je to sen, probudím se a bude to něco, na co nebudu chtít vzpomínat.

K večeru jsem se pak začala vážně bát, jak o mé zdraví fyzické i psychické.

Celou noc mi v hlavě běhaly myšlenky o tom, jak ležím v psychiatrické léčebně a mí rodiče mě drží za ruku, chtějí se mnou mluvit, ale má mysl je opustila do tohoto světa. Popadly mě šílené myšlenky, ale v noci se to zhoršovalo. Nemohla jsem spát a stařena mě budila, protože jsem křičela. Vždy to skončilo mým pláčem a jejím výrazem zoufalství. Utěšovala mě někdy i několik hodin.

Nastal další den a mě čekala práce. Přestože mi byla tahle stará – přesto silná – žena v noci oporou, přes den jsem musela být oporou já a pracovat o sto šest. Celé tělo mě bolelo, ale nejvíc trpěla záda a ruce. Nejsem zvyklá na takovou těžkou práci. I několik hodin skládání jablek do košů mě ubíjelo a způsobovalo mi migrény. Co bych dala za svou tašku, ve které je Ibuprofen.

Poraženecky jsem se svalila do trávy u nedalekého stromu. Opět jsem byla vyhnána z chatky a přitom nazvaná kůží línou. Rukou jsem si stínila před sluníčkem a jenom tak se válela. Chci zpátky, vážně. Nejenže začínám trpět depresemi, ale dokonce si sama se sebou v duchu povídám.

„Děvče, pojď sem!" zakřičela na mě stařena a já se snažila splynout s trávou. „No tak, Meredith, kde jsi?" zakřičela opět a já se s mírným funěním začala škrábat na nohy. Chyběl mi kofein a cukr. Prostě oni neznali ani jedno. Jak jsem jen potřebovala kávu. Nebo černý čaj. Ale bába na mě koukala jako na zjevení a pak mě vypleskala, že na moje rozmary nebude plýtvat peníze a obzvlášť na tak drahé věci.

Dva dny v tomhle středověkém pekle a už mi chyběly tak zásadní věci jako toaletní papír, čokoláda, kofein, pohodlná postel nebo deka, co neškrábe. S hlasitým povzdechem jsem se vydala zpátky k chalupě, u které na mě pokyvovala stařena. Chvíli nato zmizela vevnitř. Otráveně jsem ji následovala do přítmí toho skromného bydlení. Jelikož svíčky se používaly minimálně, uvnitř bylo husté šero.

Takové, že jsem si nejdřív nevšimla muže sedícího u opotřebovaného stolu. V kožené rukavici svíral hliněný hrníček, který zažil i lepší časy. Tmavý zjev mu propůjčoval na tajemnosti, vypadal spíš jako stín než skutečnost. Překřížila jsem si ruce na prsou a vzpurně stála vedle dveří.

„Meredith, tohle je pan Alaion, odvede tě do tábora." Pohrdlivě jsem si odfrkla, ale jen potichu.

„Tábory ani v mojí době neznamenali nikdy nic dobrého," zašeptala jsem si a vzpomněla si na hrůzné výjevy, o kterých jsme se učili, když jsme probírali druhou světovou válku. Muž za stolem zatnul pěst, ale do tváře jsem mu neviděla, ukrýval se ve stínu.

„Děvče!" sykla žena v napomenutí, ale já jen pokrčila rameny.

„Dobrým mravům Vás asi ve Vaší době nenaučili, mám pravdu, slečno?" ozval se chraplavý hlas. Po odhalené kůži mi naběhla husí kůže. Nezněl jako led, ani jako pohlazení. Byl to krutý kovový hlas, který vás nutil sklonit hlavu a omluvit se. Muž se zvedl a jeho závratná výška mě donutila zvednout hlavu, abych mohla upřít oči na tvář zahalenou v temnotě.