Osudí

Kapitola dvanactá

Po dloouhé době se vracím, upozorňuji že kapitoly nebudou až tak časté jak bylo zvykem protože mám toho teď vážně moc ale budu se snažit. Užijte si čtení

Po dvou nocích na stromě jsem byla ráda, když jsem si konečně mohla protáhnout ztuhlá záda a trochu se natáhnout. Uslyšela jsem hlasité křupnutí, které se ozvalo z mé páteře, a spokojeně jsem se usmála, když odeznělo brnění, které jsem pociťovala na zadku. Měla jsem ho prosezený snad na zbytek života.

Alaion se poctivě rozhlížel a já měla chuť na něj zavrčet. Celou dobu na stromě jsme spolu skoro nemluvili. První den jsem strávila v křeči a strachu. Pak už nastalo jen otrávení. Byla jsem hodně znepokojená to ano, protože mi pořád v hlavě kolovaly otázky ohledně toho, co kdyby...

Kráčeli jsme zpátky směrem ke zbytkům tábora. Celý první den se totiž táhly k nebi černé sloupce kouře. Ted už smrad nebyl tak nesnesitelný, ale stejně ho bylo pořád cítit. Přešli jsme hned k Alaionove chatě, která – k mému překvapení – měla jen vyvracené dveře.

Jenže vevnitř to bylo o něco horší. Hleděla jsem na spousty rozházených věcí, sklo mi křupalo pod nohama. Chytl mě za předloktí a přitáhl si mě k sobě blíž. Udiveně jsem na něj pohlédla a pak si všimla rozleptané země, kam ukazoval. Otřásla jsem se při té představě, co všechno tady musel skladovat.

Pohled na ohniště mě překvapil ještě víc. Byla tam narvaná truhla. Celá zčernalá, ohořelá, ale když ji vytáhl doprostřed místnosti, vypadala i tak nepoškozená. Přejel rukou po jejím dřevě a popel sám opadal. Prsty přetřel jednu stranu a já mu zvědavě nahlížela přes rameno. Jak to, že zůstala v celku? Vypadala, jako kdyby se na ní vyřádil tucet lidí, a i přesto byla nedotknutá.

Než jsem se nadála, cvakla a víko se posunulo dopředu, jako když se otevírá šuplík.

„Běž ven."

„Já chci vědět, co tam máš."

„Vypadni!" zavrčel na mě.

„Můžu si alespoň vzít věci?" ukázala jsem na batoh, který trčel zpod rozházených přikrývek.

Přikývl a já si vzala batoh a odešla kousek dál od chatky. Posadila jsem se do trávy a opětovně se prohrabala batohem. Do úst jsem strčila kostku čokolády a zbytek zabalila zpátky. Užívala jsem si pocit nebíčka v papulce.

Jenže to nedokázalo přehlušit myšlenky, které jsem se do teď snažila ignorovat. Celé dva dny jsem celkem úspěšně ignorovala své podvědomí. Jenže otázky přežití se zdály být čím dál aktuálnější. Pomyšlení na to, že budeme pobíhat někde po lese a snažit se přežít, mi nepřišlo příliš pozitivní. Byla jsem ráda, že jsem v táboře narazila na Alaiona a že to nedopadlo hůř.

Dopadl na mě stín a já sebou v první moment leknutím trhla. Alaion stál nade mnou s velkým pytlem přehozeným přes rameno. Podezíravě jsem na něj hleděla.

„Co v tom máš?"

„Něco díky čemu možná přežiješ tuhle cestu." Vydal se směrem k táboru.

„Říkal jsi přece, že do toho tábora nejdeme."

„Jdeme k severu, znám tam nějaké lidi, kteří by nám mohli pomoct."

„Jak dlouho tam půjdeme?"

„Alespoň deset dní." Zamračení na jeho tváři ale mluvilo o něčem jiném.

„Co mi neříkáš?"

„Jdeme pro nějaké jídlo, ber jen lehké věci, nejlépe sušené maso a prohledáme vaky na vodu."